2 fotky 
Zarytí kissáčtí fanoušci si razili cestu Zlínem již několik hodin před začátkem koncertu, postávali okolo klubu nebo popíjeli v baru a nedočkavě čekali, až se brána Masters of Rock Café otevře.
Eric Singer, Zdroj: eric-singer.com
Přátelskou atmosféru, která panovala na pražském koncertě před dvěma lety, jsem si uchovala jako nádhernou vzpomínku a dnes jsem ji v žádném případě neočekávala. Pravidla byla totiž jasně dána: letos žádná autogramiáda ani potřásání rukou, nýbrž zakoupení backstage passu po vzoru Kiss pouze pro majetnější fanoušky. Ovšem opak byl pravdou a vše zůstalo při starém, jako by se nechumelilo.
A co samotný koncert? To byla jedna báseň. Za několik desítek minut po otevření klubu vtrhli na scénu v celé své parádě Nobody Knows. S divokým rock’n’rollem ve stylových černých róbách rozjásali publikum jak se patří a svůj čas coby předkapela využili na sto dvacet procent. Nezapřeli svou lásku ke Kiss a přihodili i pár coverů včetně God Of Thunder, kterou po nich překvapivě zopakovali i ESP.
Po tomto divokém vystoupení se čekalo na hlavní hvězdy. John Corabi (ex- Mötley Crüe), Chuck Garric (Alice Cooper), Eric Singer (Kiss) a Bruce Kulick (ex-Kiss, Grand Funk Railroad) na pódium přikráčeli s výrazy ostřílených rockerů a polovina z nich, v porovnání s předloňským koncertem, s poněkud rumcajzovštějším porostem ve tváři.
Nejen Kiss
Ačkoli páteř playlistu Eric Singer Project tvoří v první řadě méně hrané písně skupiny Kiss, zazněly samozřejmě i jiné, například od skupin Mötorhead, Queen, Alice Coopera a hned zkraje si odbyli i Corabiho Mötley Crüe.
Do playlistu zařadili jako tribut zesnulému Dio, jehož odchod z tohoto světa zanechal ránu v srdci každého rockera. Formace zahrála hitovku Long Live Rock’n’Roll od Rainbow z éry, kdy jim vévodil Diův vokál. Nebyla to však jen nahodilá minuta hudby k uctění památky, Chuck Garric měl totiž ve své pestré pracovní minulosti tu čest a napsal pro Diovu sólovou kapelu jednu píseň.
Tohle by nechalo chladnou snad i samotnou Beth
Zazněla i pověstná Beth, schopná dojmout i tu největší drsňačku, při koncertech Kiss vždy zklidní tisícihlavé davy domáhající se párty každý den a rock’n’rollu celou noc, jimiž jsou naplněny haly a stadiony. Ale dnes, kdy měla mít nejsilnější dopad v komorním prostředí s možností očního kontaktu s každým z přítomných, vyzněla jaksi vlažně a zdálo se dokonce až odfláknutě.
Z kissáckého repertoáru dále zazněly již více podařené Love It Loud, Black Diamond, Love (I Don’t Need It Anymore), Unholy a jako jeden z přídavků také Nothing To Loose. Chlapi nešetřili sóly. Do jednoho z četných sól kočičáka Erica přiložil paličku k dílu i John Corabi. Prostor ovšem dostali i ostatní a využili jej precizně a showmansky, to byl ovšem jev, který se prolínal celým vystoupením a dodával mu ne přímo šťávu, ale další příchuť do husté šťávy, kterou celý koncert měl.
Ačkoli Corabimu ke konci vystoupení praskla struna a na pódium se vloudil veselý fanoušek s maskou Gena Simmonse (což spíše pobavilo než pobouřilo), byla to vyvedená párty a já nevím jak jinak toto svědectví uzavřít než adjektivy, která jsem užila, když jsem byla přítomna u této hudební smrště poprvé: úchvatné, energické, povzbuzující a především – nezapomenutelné.
