×
TOPZINE.cz

Dřív jsem v českých filmech viděl čistotu, přiznal na LFŠ íránský režisér

!Rozhovor!Abbás Kiarostamí je dost možná nejslavnější íránský režisér. Jeho filmy jsou náročné, ale on sám to přiznává – podle svých slov ani nemá rád, když je divák přikovaný k židli. TOPZINE.cz vám přináší rozhovor s tímto režisérem, který byl jedním z hostů na Letní filmové škole 2012.

video

V jednom rozhovoru jste kdysi řekl, že je těžké mluvit o tom, co máte ve filmech rád, protože to je logicky ve vašem díle. Co tedy ve filmech nemáte rád?

Co nemám rád, se snažím ze svých filmů vyhodit. Co ale nemám rád, ať už ve svých či cizích snímcích anebo ve skutečném životě, je lež. Sám totiž občas některé momenty komplikuji, aby byl divák pozornější. Aby se stal účastníkem filmu.

V cizích filmech nemám rád nepravdivé emoce nebo když se tvůrce snaží v diváku uměle vyvolat pocit napětí. Také nechci, aby se divák po zhlédnutí filmu cítil nějak vinen – třeba i kvůli tomu, že něčemu neporozuměl. Nemám rád snahu o to, aby byl divák jako přibitý k židli nebo aby se nějak měnilo jeho myšlení. Také nemám rád, když film končí svým koncem, divák by měl totiž přemýšlet i poté.

Abbás Kiarostamí se narodil v Teheránu a už to předurčilo, jak budou jeho filmy vypadat. Nenajdete v nich vizuální efekty či mohutné výbuchy, zato příběhy osamělých či zoufalých lidí. Za snímek Chuť třešní, který pojednává o sebevrahovi, který ke svému činu hledá pomoc, získal ocenění na festivalu v Cannes. V poslední době natáčí i mimo Írán, například v případě Věrné kopie s Juliette Binoche navštívil Francii. Kvůli přecitlivělosti na světlo neustále nosí sluneční brýle.

Setkáváte se ve své zemi s výraznou cenzurou?

Absolutní svoboda neexistuje nikde ve světě. My režiséři ale takovou situaci potřebujeme, hledáme svobodu skrz své povolání. Jsme hledači pravdy. Musíme hledat cestu, jak se z toho tlaku dostaneme ven nebo jak v tom tlaku budeme žít. Existuje z části svoboda a z části nesvoboda. Dostali jsme příslib ráje, ale tady na zemi ráj neexistuje.

Kiarostamí se na LFŠ neobešel bez svých slunečních brýlí ani bez překladatele. Foto: Jitka Lanšperková, TOPZINE.cz

Jak byste srovnal íránskou kinematografii a českou? Například ještě za dob komunistické nesvobody?

V roce 1970 jsem poprvé zavítal do Československa. Nikoho jsem neznal, koupil si jen lístek do kina a šel. Seznámil jsem se s filmy Karla Zemana a při návratu domů i s dalšími vašimi autory. Tenkrát jsem v českých filmech viděl jakousi čistotu, ale teď ji už nevidím. Musím prozradit, že tlak má charakter tvořivosti. Když odněkud vezmu tlak, začne chybět. Nové české filmy už tolik nesleduji a neznám.

Co vy a ženské hrdinky? Právě v Íránu je těžké o nich natáčet filmy, ženy totiž nesmí mít odhalenou hlavu. Poprvé jste natočil film s ženami až v roce 2002 s názvem Deset. O šest let později následoval experiment Šírin…

Před natočením Šírin jsem neznal ženy a nevěděl jsem, jaký mají charakter. Myslím, že žádný dokument nemohl poskytnout takovou pravdu jako právě Šírin (ve snímku sledujeme obličeje skupiny žen v kině, jak se dívají na dojemný film – pozn. red.). Ženy jsou velmi komplikované, krásné a laskavé. Tím, že jsem se k nim dostal později, se ukázalo, že jsem do té doby byl trochu nešikovný. I můj další film bude o ženách.

Váš poslední snímek Like Someone in Love se ale odehrává v Japonsku, předchozí Věrná kopie zase ve Francii. Proč?

Ne že bych v Íránu nedostal povolení, to zase ano. Ale nemůžu riskovat svoji práci, peníze, čas. V Íránu začnete točit, někdo přijde, všechno sebere a zastaví natáčení.

A proč právě Japonsko?

Lepší místo než Japonsko pro tento film není. Uznáte to, až film uvidíte. Ti lidé jsou jedineční. Takové typy jinde na světě nenajdete.

[youtube_660]PWIuOq74Wak[/youtube_660]

Jak se vám zatím líbí publikum v Uherském Hradišti?

Bohužel jsem ještě neměl čas být divákům v Uherském Hradišti blíže. Diváci jsou ale po celém světě stejní. Jedna skupina se dívá na filmy jako zdroj zábavy, druhá si jimi obohacuje duševní život. Bohužel se diváci začínají zaměřovat na rychlé emoce, zvláštní efekty a podobně. Kdyby byli dřívější diváci jako ti současní, neměl bych žádný úspěch.

Včera jsem byl ale překvapen. Musím gratulovat Letní filmové škole, že pozdě večer v sále, kde se nedalo dýchat, bylo takové množství diváků! To není na Západě obvyklé. Už je pryč období, kdy prestiž festivalů zvedali slavní hosté. Teď to zvednou diváci. Když nepřijedu já, přijede někdo jiný a naopak. Pozvat ale kvalitního diváka, to je kumšt.

Těšíte se na výroční cenu AČFK, kterou zde dostanete?

Můžu jenom děkovat. (smích)

Kolik takových cen už vlastně máte?

Bohužel jsem je od určitého období přestal počítat. Doma jsem teď našel nějaké v krabičkách, to byl tedy objev. Mám teď jediné přání, aby se mi tato nová cena vešla do tašky.

Jak se Vám líbil tento článek?
Jak se Vám líbil tento článek?


Diskuse

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*


Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..