!Ukázka z knihy! O tom, jaký vliv na vývoj společnosti měla léta 1917, 1933 a 1948, zapřemýšlí trojice autorů Karel Richter, Roman Cílek a Jiří Bílek, a to ve své nové knize nazvané Dravé cesty k moci.
Rok 1933 je jedním z roků, který měnil dějiny, Zdroj: wikipedia.org
Karel Richter, Roman Cílek a Jiří Bílek společně vydali knihu Dravé cesty k moci. Jak už jména autorů napovídají, nejedná se o žádnou červenou knihovnu; kniha popisuje události kolem tří významných letopočtů v našich dějinách, a sice roků 1917, 1933 a 1948. Cílem autorů je upozornit na úskalí, která se skrývají za slupkou demokracie. Knihu, která by neměla chybět v žádné knihovničce s dějepisnou literaturou, vydalo nakladatelství XYZ.
Soumrak samoděržaví
Car Mikuláš II. nebyl zrozen k samovládě, kterou zdědil. Že držel ve svých slabých rukou moc nad obrovskou říší, ho nijak zvlášť netěšilo. Jednou se svěřil komusi ze svých ministrů: „Já lpím na samoděržaví jenom proto, že je to způsob vlády, který má země potřebuje.“ Chyběla mu panovnická prozíravost, cílevědomost, chytrost, vůle a tvrdost. Byl váhavý, nedůvěřivý, ústupčivý. Z ničeho nic však dokázal být i nerozumně umíněný. Jeho panovačná manželka carevna Alexandra Fjodorovna, původem Němka, princezna z Darmstadtu, ho marně nabádala: „Ty a Rusko jste jedno a totéž. Jednej jako pravý samovládce, aby se z tebe stal druhý Petr Veliký. Rusko nad sebou potřebuje bič.“
V lidu po staletí nepřestávala doutnat tužba po lepším životě, ale obvykle jen v sepětí s Bohem a carem. Teprve v řadách inteligence, hlavně univerzitních studentů, se rodily ideje vzpoury nedbající posvátné úcty k carovi. V přesvědčení, že carský režim je od základů prohnilý, rozhodli se takzvaní narodnici, stoupenci sblížení s lidem, v sedmdesátých letech získat lid pro jeho svržení. Avšak rolníci zůstávali k jejich revolučním heslům hluší. Drželi se nadále neochvějně své víry v Boha a cara.
Třicet neohrožených mladých radikálů, zklamaných netečností lidových mas, si usmyslelo rozvrátit samoděržaví individuálním terorem. Roku 1879 založili tajnou organizaci Narodnaja volja, která si předsevzala zavraždit cara Alexandra II. Ten se sice zasloužil o zrušení nevolnictví v roce 1861, ale narodovolci na něj zanevřeli proto, že tvrdými policejními zákroky potlačoval revoluční hnutí. Po několika nezdařených pokusech se jim roku 1881 skutečně podařilo cara zabít. Ani zdaleka však nedosáhli očekávaných výsledků. Lid si svým vražedným činem odradili a v intelektuálských kruzích vyvolali příkrý nesouhlas. Vláda reagovala ještě větším zpřísněním perzekucí. Narodovolci začali ztrácet sympatie veřejnosti. Přesto setrvávali v odhodlání bojovat proti carské autokracii terorem.
Teror schvalovali i mladí vyznavači marxismu, mezi něž patřil v osmdesátých letech student petrohradské univerzity Alexandr Uljanov, jeden ze synů zemřelého simbirského školského státního rady, dědičného šlechtice Ilji Uljanova. Studenti vyčetli z děl Marxe, Engelse a Plechanova nutnost použití násilí k změně dosavadních poměrů. Utvořili spikleneckou skupinu pod vedením radikála P. Ševyreva, oddanou programu soustavného zastrašovacího terorismu, který byl podle jejich přesvědčení schopen otřást samoděržavím. Plánovali atentát na cara Alexandra III. Byli mladí a v těchto věcech zcela nezkušení. Koncem února 1886 začali s přípravami. Zjišťovali, kudy jezdí carův kočár ze Zimního paláce do chrámu svatého Isaaka. Chystali se k akci, když se 1. března policii dostal do rukou dopis jednoho ze spiklenců, v němž se neprozřetelně psalo o některých podrobnostech. Skupina byla pozatýkána a všechny její členy v čtyřdenním procesu 19. března 1887 soud odsoudil k trestu smrti oběšením. Car byl na atentátníky rozezlen. Přesto těm, kteří se na něj obrátili s kajícnou žádostí o milost, nakonec vyhověl. Změnil jim rozsudek na dlouhá léta nucených prací.
Alexandr Uljanov a čtyři další odsouzenci však prosit cara o milost odmítli. Nechtělo se jim ponižovat se předstíráním lítosti nad záměrem, na němž jim bylo líto jen to, že se nezdařil. Alexandrova matka se v zoufalství rozjela do Petrohradu a při osobní audienci, zalykajíc se pláčem, cara úpěnlivě prosila, aby se nad jejím synem slitoval. Odevzdala mu pokornou žádost o milost, v níž slibovala, že srdce svého syna očistí od zločineckých plánů a obnoví v něm zdravé lidské instinkty, kterými se až doposud vždycky v životě řídil.
Avšak car, dotčený vzpurností pětice odsouzenců, se nedal obměkčit. Alexandr matce při loučení v cele šliselburské pevnosti za přítomnosti svého obhájce Kňazeva klidným, pevným hlasem vysvětloval, že nemůže žádat o milost. „Po tom, co jsem řekl u soudu, to nemohu udělat. Bylo by to neupřímné.“ Přirovnával svou situaci k duelantovi, který by svého soupeře, poté co sám na něj vystřelil, žádal o přerušení souboje. „Ne, takto se zachovat nemohu!“ Měl jedinou prosbu, aby mu maminka přinesla do vězení knihu básní Heinricha Heina.
8. května 1887 ráno bylo odsouzencům oznámeno, že za dvě hodiny bude na dvoře pevnosti vykonána poprava. Měli poslední příležitost požádat o milost. Nikdo z nich však nebyl ochoten padnout na kolena a litovat svého provinění. Neochvějně zastávali názor, že boj proti tyranům je jedinou cestou ke svobodě vlasti.
Zničené matce nezbylo než doufat a věřit, že v poslední minutě před popravou bude odsouzencům vyhlášena milost. Někdy se to tak dělávalo. Povzbuzovala proto svého syna: „Buď statečný, buď statečný!“
Převzato z knihy autorů K. Richtera, R. Cílka a J. Bílka: Dravé cesty k moci. Vydalo nakladatelství XYZ, Praha 2011.
