„Za slávu našeho pána Chraniboje!“ křičel v nezvyklou noční dobu na nádvoří paladin mávající Vascovým žezlem nad hlavou. V jednu hodinu ráno vyjel po boku svého syna Kornela na osmihodinovou cestu na jih – do Eusebiovy vesnice. Následovalo je dva a půl tisíce lučištníků na koni, dvě stě padesát beranidel, každé z nich na ramenech pěti mužů, a tisícovka sekerníků.
Divoké kmeny, obrázek ze hry, Zdroj: divokekmeny.cz
Za svým otcem a mladším bratrem vyjeli Vokovi synové Norbert a Tiburcius, které doprovázely menší skupiny lehké kavalerie.
„Hodně štěstí bratře,“ popřál Norbert staršímu bratrovi. Tiburcius přikývnul.
***
„Paladinéééé!“ křičel ve zdech svého hradu vyděšeně Eusebius, kterého probudily mohutné rány – to jak beranidla narážela do hlavní brány do jeho vesnice.
Paladinem Eusebiovy vesnice byl věčně opilý Hugo, líný se i oholit či umýt. Vyděšený jekot svého pána neslyšel – nemohl přes své chrápání. Jeho povadlý úd vyklouzl z těla děvky, ve které včera usnul. Byla to krásná, ale jednoduchá žena. Ani ona neslyšela Eusebia volajícího své poddané v rozlehlých prostorách paláce, potřebovala se jen vyprostit zpod těla smradlavého tlusťocha, který se ji to ráno hnusil víc, než kdy jindy. Nenápadně se odkulila ke kraji postele a hltavými loky se napila teplého a zvětralého vína ze džbánu, který stál hned vedle Hugova použitého nočníku. Pomohlo to. Chuť, nebo pachuť, vína se ji rozlila v ústech, a částečně potlačila smrad, kterým byl celý pokoj nasáknutý.
„Hugo! Hugo!“ cloumal Eusebius svým paladinem, zprvu bez úspěchu, ze smraďocha vytřásl jen několik mlaskajících prdů, které z Hugovy zadnice vyšly jako zaklínadlo čaroděje na smrtelné posteli.
„Co je?“ odpověděl po chvíli líně, skoro drze, paladin, který si ještě neuvědomoval, co se děje za hradbami.
„Chranibojovo vojsko!“ vyhrknul zoufalý Eusebius a vyděšeně ukazoval na armádu lučištníků na koních, kteří se blížili okolo kašny směrem k hradu.
Paladina probudil strach, na zátylku mu naskočila husí kůže. Překulil se přes děvku, vyskočil z postele, dopadl do sraček ve svém nočníku – to ho vůbec nevyvedlo z míry, popadl svůj meč za jílec, a ještě v noční košili se vypotácel na nádvoří, kde už čekalo tři a půl tisíce kopiníků na jeho pokyny.
***
Místo krveprolití – ticho, po chvíli následované smíchem a vítězným: „Hurá!“. Hugo se skupinou kopiníků utekl z vesnice zadní bránou podél Železných skal. Chtěl si zachránit kůži (nebo noční košili?) a rozhodl se využít toho, že je Chranibojova ves bez vojska a vyrabovat ji.
***
„Můj pane,“ přiběhl zadýchaný posel k Chranibojovi. „Eusebiův paladin táhne na naši ves.“
Chraniboj, jakmile se dozvěděl tuto novinu, poslal svým spřáteleným panovníkům v okolí žádost o podporu a současně začal pochybovat o tom, zda zafunguje Vascovo žezlo a uspěje Tiburcius s přesvědčováním k oddanosti u Eusebiových poddaných. Společně se zprávou, ve které žádal o pomoc, vyslal do vesnic svých nejbližších přátel i obchodníky s cennými surovinami.
Nikdo z okolních vesnic neměl Eusebia v lásce, a ihned po doručení zpráv pochodovala těžká kavalerie na obranu Chranibojovy vsi. Byla to spanilá jízda, ale nebylo zřejmé, zda nepřátelský paladin v noční košili spolu se svými kopiníky dorazí do vesnice dřív. Šlo o minuty.
***
Vok se svým nejmladším synem přiměli k poslušnosti opravdu úctyhodný počet Eusebiových poddaných. Pověst o Vascově žezle nelhala. Při příjezdu mladého šlechtice v doprovodu svého otce z žezla vyšla bílá zář, která zbavila minimálně třetinu obyvatel jejich dřívějších vzpomínek, a naprosto zapomněli, že kdy sloužili Eusebiovi.
Když záře ustala, vydal se Kornel a jeho otec rychle zpět domů, po cestě se minul se svými bratry, kteří měli přesvědčit zbytek obyvatel o tom, že pod novým pánem jim bude lépe.
***
„Věřte mi lidé dobří, za mé vlády zde a podpory mého pána Chraniboje a jeho spřízněných panovníků bude tato vesnice vzkvétat!“ slíbil svým novým poddaným nejstarší z Vokových synů Tiburcius, jež nechal k smrti vyděšeného Eusebia se zbytkem jeho přisluhovačů vyhnat z dobyté vesnice.
Další díl vyjde v rubrice Hry a fantastika na Topzine.cz už 23. října pod názvem Divoké kmeny: Nová kronika, zápis IV. – Na konci světa.
