Menu
TOPZINE.cz
Apetit

Divoké kmeny: Nová kronika, zápis I. – Vůdce Axel a starý Kmen

Martin Peška

Martin Peška

1. 10. 2009

divoke-kmeny-vesniceJako obvykle starý dřevorubec Odon se západem slunce vkročil do svého skromného příbytku. Domů si nesl od svého pána jen skromný uzlíček s potravinami, které měly vystačit na celý další týden jemu i jeho vnučce. Od počátku Věku Války tomu nebylo jinak, jen dávky přiděleného jídla byly stále menší. Prvotně museli být zásobeni vojáci.

Obrázek ze hry, Zdroj: divokekmeny.cz

Obrázek ze hry, Zdroj: divokekmeny.cz

„Ervínko, to jsem já,“ promluvil chraptivým hlasem do prázdné místnosti.

Zaskřípaly panty a z temné půdičky se zablýskly oči malého děvčátka. Ervínka se prakticky od narození ukrývala přes den na půdě. Její děda ji tak chránil před nepřátelskými vojáky, jejichž rabující útoky za poslední týden zesílily. Bál se, aby nedopadla jako její matka, kterou vojáci před několika měsíci zbyli a znásilnili při svém tažení. Zmrzačená žena ležela na kraji lesa pět dní, než se dokázala po čtyřech vyplazit ven na louku, a tam ji po hřbetě přejela jízda lučištníků na koních. Kopyta tří set koní roznesla kusy jejího těla po cestě, která vedla na jih, až do Eusebiovy vesnice.

„Ahoj dědečku,“ slezla hbitě Ervínka z půdy a posadila se na kus kmene, který ji sloužil jako lavička. Čekala, co její děda přinesl. Netrpělivě si okusovala popraskanou kůži na prstech. Nehty už okousané měla.

Shrbený a zarostlý Odon přistoupil ke své vnučce, vložil ji celý uzlíček do dlaní a pohlédl do dětské, nezdravě bledé, tváře. Barva kůže dítěte připomínala spíš brouky žijící v temných jeskyních, než lidskou kůži.

Hladová Ervínka popadla z uzlíku cibuli a hltavě se do ní zakousla, až jí tekly sliny společně s cibulovou šťávou koutkem úst.

„Dědečku, kdy si budu moct jít ven natrhat kytičky?“ pronesla dívka ke starci, kterému se zvrásnilo čelo, jako kdyby mu slabounký hlásek působil nepředstavitelnou bolest. Ve skutečnosti Odona trápilo to, že nevěděl, jak má své vnučce odpovědět. Sám si nebyl jistý, kdy pán povolá i jeho do armády a zemře stejně jako jeho syn a stovky dalších bezejmenných vojáků před hradbami opevněné Eusebiovy vesnice. Ale věděl, že pokud se nový paladin Vok nevrátí ze své cesty s jedním z Ulrichových magických mečů, armáda neodrazí nepřátelský útok vedený šlechticem, a všichni ve vesnici zemřou.

Obrázek ze hry, Zdroj: divokekmeny.cz

Obrázek ze hry, Zdroj: divokekmeny.cz

Místo odpovědi začal stařec vzpomínat: „Už ani nepamatuji, kdy jsme žili v míru. Od doby, co zemřel starý vůdce kmenů Axel, nikdo si nemůže být jist, že se dožije druhého dne.“

„Povídej mi o vůdci Axelovi,“ vyrušilo Odona děvčátko.

Stařec se usmál, položil svou ruku Ervínce na koleno a začal vyprávět: „Vůdce Axel byl velký muž, statečný bojovník, ale také diplomat,“ pozdvihnul dřevorubec ukazovák a pokračoval: „Jemu samotnému patřily stovky vesnic, jako je ta naše. Jeho Kmen, který sdružoval jen ty nejlepší a nejmocnější panovníky, se rozprostíral po osmi desetinách celého světa. Trvalo dlouho, než se mu to podařilo. A po jeho smrti, kdy neměl nástupce, se ostatní panovníci rozhádali a Kmen se rozpadl. Každý byl sám zranitelnější, nevěděl, na koho se může spolehnout. Když někdo spáchal něco proti Axelovým zákonům, už nebyl nikdo, kdo by viníka odsoudil. Z mnohých slavných měst dnes zbyly jen trosky a vesnice barbarů. Začalo vznikat mnoho nových kmenů, ale kdo ví, jak tohle dopadne… Snad se jednou najde někdo, kdo dokáže spojit ty nejschopnější a zaručit mír.“

Ervína během dědečkova povídání schroupala celou cibuli. Hlad ale měla ještě větší než před prvním soustem, a z očí jí tekly slzy. Cibule byla čerstvá a pálila ji, ale překonala se, aby se aspoň trochu zasytila. Připálenou placku si nechala až nakonec, aby si spravila chuť. Její pohled sklouzl dolů, do louže, která doprostřed světnice napršela při poslední bouřce dírou po úlomku kamene vystřeleného z Eusebiových katapultů.

Na hladině kaluže začala spatřovat postavy, ale nerozpoznávala je. Měla pocit, že jsou to jen halucinace z hladu – ne, skutečně to byly postavy. Dokonce jí začaly být povědomé. Ano, poznávala jejich paladina Voka. Byl to starší muž s trochu povadlým břichem, ale silný, a u mužů měl přirozený respekt. Se svými vojáky sekali do mohutného dubu, když se najednou probořili do středu. Strom byl dutý. Vok nejistě vkročil do dutiny a rozhlížel se po magickém předmětu. Měl štěstí, konečně našel jeden z nejstarších stromů, do kterých kdysi vůdce Axel nechal vložit dlouhé meče, které nechal očarovat kouzelníkem Ulrichem. Podle legend, které se vyprávějí, tyto meče přinesou šermířům pod vedením toho, kdo meč najde, abnormální sílu.

„Ervínko,“ zacloumal Odon s děvčetem, které napjatě sledovalo kaluž. „Co je ti?“

„Dědečku, viděla jsem, jak náš paladin našel meč v dutině stromu.“

„Kdy?“ vyhrknul stařec.

„Teď!“

„Cože?“ podivil se.

Byl slyšet řev, který se přibližoval k Odonovu příbytku před hlavní bránou do vesnice. Dřevorubec na nic nečekal, popadl svou sekyru a vyběhnul ven před stavení.

To se vracel paladin Vok se svou družinou. S ohromnou slávou přivážel vzácný meč a obyvatelé Prokleté vesnice ho radostně vítali, věděli, že stále existuje šance na odražení šlechticova útoku. Chuť do stavby opevnění vesnice rázem stoupla. Odon, ačkoliv byl téměř vyčerpán, s příjezdem paladina s mečem nad hlavou jakoby byl najeden a odpočinutý, popadl svítilnu a šel přiložit ruku k dílu.

Ervínka zůstala sama, znovu pohlédla do louže a viděla umírající muže, dusot lehké kavalerie, stovky sekerníků, beranidla bušící do brány jen kousek od domu, ve kterém zrovna seděla, šlechtice padajícího ze hřbetu koně, zlatou korunku topící se v krvavé řece z rozsekaného nepřátelského vojska.

Další díl vyjde v rubrice Hry a fantastika na Topzine.cz už 8. října pod názvem Divoké kmeny: Nová kronika, zápis II. – Kdo si podmaní Eusebiův lid?.

Ohodnoťte tento článek:
0
Právě čtete

Divoké kmeny: Nová kronika, zápis I. – Vůdce Axel a starý Kmen