V krytovém divadle Orfeus se ve středu 10. listopadu od 19 hodin konal poetický večer s názvem Mikulášek stoletý. Pocta tomuto moravskému básníkovi je jedním z literárních večerů festivalu Nekonečný kraj Den poezie.
Letošní rok není jenom dvoustým výročím narození Karla Hynka Máchy (ač je jeho jméno skloňováno ve všech pádech a na jeho podobiznu narážíme nejen v hromadné dopravě), ale také stým výročím narození Oldřicha Mikuláška, na něž se v máchovském opojení nějak pozapomnělo.
Cesta do neznáma
Krytové divadlo Orfeus však Mikuláška oživuje. Přestože cesta do divadla byla spletitá (někteří Pražané nevědí, že takové divadlo vůbec mají), po dlouhém hledání se zdařilo. Opatrné sestupování do ponurného sklepení nás zavádí až do krytu, kde se ozývá Pojďte za mým hlasem. Trochu netradiční přivítání.
Karel Hynek Mácha, Autor: Jan Vilímek
To, co následuje, když vejdete, vám však trochu vyrazí dech. Jako kdybyste se ocitli v jiném světě. V pohádkovém? Možná. Červeně osvětlená místnost, křiklavé malby na zdech. O zdech se dozvídám, že trochu víc bílí, a proto je zde pohotově připraven kartáč na očištění oděvu. Dále plastické vyobrazení hory Říp a na dveřích zobrazení ideálního muže: G. Frištenského, svalovce z doby první republiky.
Atmosféra jako z filmů pro pamětníky
Nejen plakát připomíná v divadle Orfeus dobu, kdy filmy s Oldřichem Novým byly žhavou novinkou. Usměvavá slečna nás zavádí do sálu, kde si můžete před představením vypít sklenku něčeho dobrého. Stolky potažené zelenými ubrusy, židle jako v babiččině starém pokoji a k tomu hudba připomínající zašlé doby první republiky. Ocitáte se v jiném světě.
Foto: Barbora Šetenová, Topzine.cz
Přichází první zvonění, kovový zvonek, jímž slečna uvaděčka oznamuje, že zatím se nic závažného neděje. V sále je prý chladno a kvůli nízkému počtu diváků jsou k zapůjčení královské pláště, do nichž se vejdou i dva. „Přestože jsme v krytu, i sem zabloudí signál, proto si prosím umrtvěte své mobilní telefony.“ říká slečna.
Utrpení starého Werthera a Agogh
Představení začíná. Utrpení starého Werthera recituje či spíše žije Radim Vašinka. Werthera doplňuje úryvek z knihy Věry Mikoláškové Dům u Mikuláška. Následují verše ze sbírky Agogh – v Čechách vydané až v roce 1989. Střídání přednesu Radima Vašinky a Lucie Hýskové navíc podpořené vizuálními efekty (změna pohledu na recitaci obou umělců pomocí nasvícení) i hudby podtrhující význam slov se stává dokonalou souhrou. Jediným trnem v oku (anebo spíš uchu) zůstává hluk z projíždějících tramvají a příliš tvrdé židle ve srovnání s hodinovou délkou pořadu.
Přesto všechno divák odchází Oldřichem Mikuláškem okouzlen. Básník, jenž dokáže v sobě spojit vulgarismy i jemné obrazy květin, smutné i melancholické nálady, drsnost i jemnost vyjadřování. Možná neodcházíme naladěni příliš radostně, ale dokonale to vystihl Radim Vašinka: „Nebyl to nejveselejší večer, ale když se člověk zamyslí nad životem, občas to neuškodí.“
