3 fotky 
Mezi zásadní tituly vypovídající o událostech komunistické éry se nově zařadila další publikace. Vyšla minulý rok v nakladatelství Plus a můžeme o ní oprávněně omšele říci, že nám umožňuje nahlédnout do minulosti. Jedná se totiž o jednu velkou ilustraci skličující doby s názvem Deník 1952 kreslíře Vladimíra Fuky.
Skica č. 229: Nákup zboží od 11 hod., Zdroj: Deník 1952
Pocit znovunenabyté svobody po skončení 2. světové války, její pozůstatky v okolí i myslích lidí a sklouzávání do otevřené náruče dalšího utiskujícího režimu. Padesátá léta se nenesla v příliš pozitivním světle. Názory omezovaných a utlačovaných nesměly být publikovány, umělci frustraci z režimu nemohli odrážet ve svých dílech. Kreslíř a ilustrátor Vladimír Fuka se jím sžírat nenechal a z kritizujících tendencí se roku 1952 vykreslil. V období po zisku moci v roce 1948 muselo nové vedení státu řádně zakořenit a projevit míru své autoritativnosti.
Svoboda uměleckého vyjádření a volnomyšlenkářství formálně neexistovala, a kdo se chtěl i nadále věnovat svému původnímu řemeslu a pokračovat v tvorbě, musel jakoukoli nenávist vůči režimu ze svých emocí vyfiltrovat. Komunistickou vizí navíc bylo určité zrovnoprávnění a sjednocení tvorby výtvarných umělců tak, aby se od sebe navzájem – alespoň tematicky – markantně neodlišovala.
Společnost kolem ilustrátora a kreslíře Vladimíra Fuky se cítila zahnaná do kouta. V roce 1956 byla navíc, po předchozím utlačování od roku 1948, komunistickou stranou ukončena činnost uměleckého spolku Mánes. Ta vytvářela mezi umělci důležitou spojnici, poskytovala prostředí pro otevřené debaty, pořádala výstavy a vydávala různé publikace.
Neoficiální hnutí uměleckých spiklenců
V době, kdy komunistický nátlak nezadržitelně sílil, se začal Fuka se svými nejbližšími přáteli (Jiřím Kolářem, Zdeňkem Urbánkem, Janem Rychlíkem, Janem Hančem, Emanuelem Fryntou) scházet tajně na soukromých místech, především v bytě Fukových v Praze na Letenském náměstí. V pravidelných denních intervalech, které až na výjimky neměly být porušovány, se při kávě a cigaretách pouštěli do nikým neomezovaných rozhovorů o umění, stavu země, potažmo o jejich vlastním rozpoložení a vzdálených místech zproštěných jakékoli diktatury.
Tajná shledání se stala jakýmsi povzbuzením a příležitostí ke svobodným spikleneckým rozhovorům. Jejich atmosféru popisuje dcera tehdy šestadvacetiletého Vladimíra Fuky Ivana, která se postarala i o prolog knihy, kde líčí okolnosti vzniku otcova díla. Debatám a polemikám naslouchala z kolébky zpoza štaflí. Možná to byla právě tato uzavřená posezení s přáteli, co jejího otce inspirovalo k dokumentaci nesmyslného chodu společnosti. Deníkové záznamy si navíc vedl i Jiří Kolář a často je svým přátelům předčítal.
Fukova ilustrovaná výpověď
Vladimír Fuka dusivé ovzduší 50. let reflektoval pomocí techniky jemu vlastní – kresby. Vytvořil 365 skic, z nichž se bohužel nedochovaly všechny, ve kterých kritizoval všudypřítomnou stupiditu komunistické propagandy, porovnával spoutaný chod Československa s uvolněnou atmosférou a rozpukem vzdálených demokratických světů, upozorňoval na nesmyslnou válku v Koreji a ztvárňoval zde některé své naděje a touhy.
Užíval k tomu hlavně tuž, uhel a inkoust. Skici občas doplňoval i o novinové výstřižky nadšeně popisující spokojený život spřízněnců tehdejšího politického systému a také o pár fotografií (především válečných, ze zakázaných filmů, socialistických setkání). Pod většinou kreseb najdeme i úderné, typicky sarkastické, avšak nikterak zlehčující popisky autora.
Díky kombinaci tematicky odlišných kreseb s novinovými ústřižky vznikl výjev tamějších českých, a trochu i světových, poměrů ve speciální formě koláže – tzv. konfrontáže. Aby atmosféru života pod pokličkou ještě umocnil, koncentroval ji Vladimír Fuka do období jednoho roku. Ten je v knize ohraničen novoročním přáním 1952 s kresbou nespoutané Paříže a tím samým přáním k roku 1953 i končí.
Okolnosti vydání
Působivé svědectví o duševně nemocném úseku českých dějin si na své vydání ale muselo počkat. V roce 1952 byl odsouzen k odnětí svobody za svůj rukopis Prométheova játra Jiří Kolář a jeho přátelé se cítili ještě více zahnaní do ústraní. Vladimír Fuka téměř žádná svá díla uveřejňovat nemohl, natož pak tyto deníkové záznamy. Jak uvádí Jan Rous v epilogu knihy, kresba satirických povzdechů nad spoutanou dobou však v bytě na Letenském náměstí pokračovala i nadále a v různých obměnách (motiv klauna a labyrintu).
V roce 1958 se Fuka podílel na sestavení československého pavilonu na EXPU v Bruselu. O devět let později již omezování režimem nesnesl a emigroval s rodinou do Spojených států. Začala se u něj projevovat silná cukrovka, kvůli níž musel v 70. letech do Evropy na léčení. Do New Yorku se vrátil v roce 1975, kde následkům agresivní nemoci o dva roky později zemřel. Po jeho smrti se o vydání deníku o 123 dochovaných datovaných záznamech zasloužila manželka Eva. Svou jedinečností si vysloužila nominaci na cenu Magnesia Litera.
Název knihy: Deník 1952
Autor: Vladimír Fuka
Počet stran: 144 ve formátu 30×21 cm
Rok vydání: 2010
Nakladatelství: Plus
Doporučená cena: 499 korunHodnocení: **** (80%)
