Menu
TOPZINE.cz
Hudba

Deep Purple v Praze byli jak pětice agilních staříků, která si jede to své

Jaroslav Pustina

Jaroslav Pustina

27. 10. 2010

FOTO: Deep PurpleV úterý 26. října 2010 večer jsme měli pravděpodobně poslední šanci vidět živoucí legendu hardrocku Deep Purple ve své nesmrtelné sestavě. Přestože instrumentálně šlo o výborné vystoupení, čas nejde zastavit a Ian Gillan rozhodně nemládne.

FOTO: Deep Purple

Rockoví dinosauři Deep Purple, Zdroj: archiv

První fanoušci se začali k pražské O2 aréně stahovat již kolem sedmé hodiny večerní. Stanice metra Českomoravská chrlila další a další nadšené tváře natěšené na legendu hard rocku, které spěšně utíkaly před mrazem do hlubin arény. I mě zima rychle hnala do tepla přes vstupní turnikety s poněkud přehnanou ochrankou nepovolující ani deodorant v tašce.

Předkapela Taknatudu, kde působí mimo jiné violoncellista Michal Pavlík z Čechomoru, začala kolem osmé hodiny, zatímco se to uvnitř arény hemžilo lidmi hledajícími své místo k sezení. Ta byla na Deep Purple už zcela obsazená. Přestože se rozhodně nedá říci, že by Taknatudu nebyli dobří, přeci jen zde šlo o muziku tak akorát na zahřátí před hlavní hvězdou.

Deep Purple přicházejí

Když se konečně kolem deváté hodiny objevila na pódiu slavná pětice muzikantů, byli již všichni usazeni, v hledišti se rozsvítily diody na fotoaparátech a kamerách záhadně propašovaných skrz ochranku a show mohla začít.

Deep Purple začali osvědčenou hitovkou Hard Lovin‘ Man následovanou Things I Never Said. Arénu ale donutili ke aplausu až se svým třetím songem Strange Kind of Woman. Zhruba v polovině show po několika poměrně průměrných písních přišla skvělá balada When A Blind Man Cries, kde Ian Gillan zpíval jako za mlada.

Publikum bylo zcela klidné, potlesk byl průměrný, nikdo nadšeně neposkakoval ani nebylo vidět žádné ruce ve vzduchu. Připadal jsem si spíše jako v muzeu, kde se po znalostech lačnící návštěvníci přišli podívat na starověké zakladatele tvrdé muziky. Během cesty na toaletu jsem potkal skupinku naštvaných fanoušků, kteří mi sdělili, že vystoupení zatím považují za ztrátu peněz.

Očima Páji Nouzové: Není jim už dvacet, není tam Richie Blackmore ani Jon Lord. Přesto Deep Purple dokázali rozeřvat O2 Arenu natolik, že jsem jen čekala, kdy exploduje. Většina jejich písniček byla totiž jako balónek nafouknutý tak, že chyběl jen jeden poslední výdech k prasknutí. Zahráli to, co se od nich čekalo, sršeli energií a ze všech vyzařovalo ono sakra, ještě nejsme starý dědci! Lordova volba Dona Aireyho jako nového klávesisty vyšla na výbornou – sóla zahrál nerozeznatelně od svého předchůdce a celou dobu se usmíval tak, až jsem si ho chtěla vzít domů. A zpěvák Ian Gillan? Stále má skvělý hlas, stále mu to sekne v bílé košili. Takže proč si neposlechnout staré hity, které jsme tak nějak očekávali?

Vrchol večera

Druhá půlka byla ale rozhodně lepší. Skvělá kytarová sóla byla četnější a delší a písně známější a propracovanější. Vrchol večera nastartoval klávesák Don Airey se svým vynikajícím sólem, které začínalo psychotickými vermírnými  tóny, které jako by vyplynuly z reprobeden nějakého zapadlého kina v USA ze šedesátých let minulého století, kde zrovna běží tehdejší sci-fi film. Elegantní kličkou jsme pak měli tu čest poslechnout si část úžasné Beethovenovy Für Elise a vrcholem byl známý úsek Smetanovy Vltavy.

Konec večera se blížil a s ním přišly i tři hlavní hitovky. První byla úžasná Perfect Strangers následovaná provařenou Space Truking. Klasický setlist uzavřela hymna hard rocku, song, který udělal z Deep Purple pojem ve světě hudby, Smoke on the Water. Jelikož publikum neoživlo ani při takovýchto skvostech, nenechali se Deep Purple dvakrát přemlouvat a přídavek dali poměrně povolně. Opět byl více než klasický – Hush a Black Night.

Celkově byl koncert dobrý. Instrumentálně vynikající. Bohužel ale narozdíl od kytar a bicích lidský hlas časem ztrácí potenciál. A jestliže kapela stojí a padá s hlasem, pak Deep Purple stojí a padají s Ianem Gillanem. V nižších polohách to byli staří dobří Deep Purple, ale ve výškách byl věk již znát a zpěv se občas proměnil v indiferentní sípání. Publikum také ale mohlo být nadšenější a netvářit se, jako by hledělo na vycpané dinosaury. Snad jsme ale tyto dinosaury hard rocku neviděli u nás naposled.

Ohodnoťte tento článek:
0
Právě čtete

Deep Purple v Praze byli jak pětice agilních staříků, která si jede to své