×
TOPZINE.cz

Dav pod stagí na Sázavafestu 2008 houstl jen pozvolna, zato celkem vytrvale

Redaktorka Lenka Kašparová vyznává především rockovou hudbu a metalové koncerty či festivaly, multižánrový Sázavafest v Kácově byl pro ni premiérou. Jak v jejích očích a uších obstál?

Hned po mém pátečním příjezdu mě na Sázavafestu příjemně překvapila celkem velká rozloha areálu. Na festival s účastí okolo 15 tisíc návštěvníků je takový prostor docela luxusní. Zdá se, že pořadatelé počítají, se sále rostoucí návštěvností této už i tak poměrně megalomanské spářky.

Foto: Daniel Husek
Foto: Daniel Husek

Celý festival je navíc postaven na travnaté ploše a z jedné strany tvoří jeho přirozenou hranici  jen líně tekoucí Sázava, tedy žádné ostnaté dráty ani velcí pánové v uniformách. Překvapující byla i čistota a vůbec hygienické podmínky po celou dobu trvání festivalu a to i ve stanovém městečku. V tomto ohledu si organizátoři zaslouží jedničku s hvězdičkou. Bohužel, jinak to po organizační stránce moc velká sláva nebyla.  Stage už během pozdního odpoledne  nabíraly i hodinová zpoždění. Kámen úrazu byl taky v tom, že ne všichni interpreti dodržovali stanovenou hrací dobu. V sobotu navíc došlo k poměrně zásadním změnám v programu, aniž by to organizátoři avizovali s dostatečným předstihem. Na tak mediálně profláklém festivalu jako je Sázavafest bych taková pochybení rozhodně nečekala. Zato musím uznat, že téměř všechny koncerty až na výjimky byly precizně nazvučené, což zdaleka nebývá na všech festivalech běžné.

První kapelou kterou jsem slyšela byli čeští Sly Rabbits, celkem příjemně znějící partička mi vyplnila čas zbývající do začátku setu Vypsané fixy. I když kapela hrála na jedné z hlavních stagi v docela dobrém čase, zvuk tomu moc neodpovídal, přesněji řečeno zněl dost příšerně. Publikum se přesto skvěle bavilo, což mi přišlo zvláštní, vzhledem k tomu, že už dvacet metrů do pódia nešlo téměř nic slyšet. Musím ale uznat, že kluci do toho bušili, seč jim síly stačili. Zahráli jak

provařené rádiové hitovky z posledního alba tak i skočné písně z předchozích desek. Celkově sem měla z jejich setu velmi pozitivní dojem, zvlášť když zahráli i mojí oblíbenou; Naše kapela se seznámila na drogovém večírku. Přes úmorné vedro lidé skákali a řvali úryvky textů spolu s Márdim jako o život a atmosféra byla výborná. Jen Mardi nebyl tak výřečný a vtipný jako obvykle, nejspíš tušil, že mu není téměř rozumět. Stejně si ale neodpustil menší fórek. Prosil lidi, ať mu házejí prachy místo honoráře, protože prý nemá na svačinu. A skutečně mu na podium přiletělo několik kovových mincí.

Vzpomínkový jam za nedávno zesnulého bubeníka z Chinaski mě moc nezaujal. Raději jsem dala přednost hard corovým Fourth Face, kteří se představili nepříliš početnému publiku na Coca cola stagi. Nicméně jsem z jejich setu měla rozporuplný pocit. Na partu která má na naší rockové scéně už své místo, mi kluci přišli nesehraní. Jako by se ještě muzikantsky stále hledali. Ke konci vystoupení se sice trochu pochlapili, ale celkové působili dost rozpačitě.

Po chvíli přemýšlení sem před koncertem Wohnoutů dala přednost Krucipüsku, který alespoň z mého pohledu sliboval šťavnatější show. A nespletla sem se, Krucipüsk patří ke kapelám, jejichž živá vystoupení jsou tím nejlepším co lze na českých festivalech vidět a hlavně slyšet. Tomáš Hájiček, frontman kapely jednotlivé songy prokládal vtipnými hláškami o Ježíškovi, ke kterému má asi od dětství velmi krásný vztah. Stručně řečeno, bylo to super. Pro mne určitě nejlepší koncertní zážitek pátečního večera. Jako přídavek zazněl i největší hit kapely; Druide.

Tou dobou se na hlavní stagi rozehrávali Monkey Business. Smečka Romana Holého je v českých luzích a hájích známá kde komu. Odpovídal tomu i nečekaně velký dav natěšených posluchačů, který se shromáždil pod stagi. Pánové a dáma se představili publiku v tygřích oblečcích, ty patrně měly evokovat dojem zuřivých a dravých šelem z džungle. Podle mě se v nich členové kapely víc podobali opelichaným vrabcům, na kterých se vyřádila tlupa pološílených vizážistů se špatným vkusem. (Možná je můj názor z části ovlivněn mými antimilitaristickými postoji. Sama bych si na sebe nikdy neoblekla srst nebohého zavražděného zvířátka, je to nechutné.)  Jinak na mne kapela působila profesionálně sehraným dojmem, možná v některých chvílích až příliš profesionálním.

Chyběl mi bližší kontakt s publikem. Muzikálně šlo o perfektně odehraný koncert. Nemohla sem se však ubránit dojmu, že by Monkey Business víc sedl útulný klub pro pár stovek fanoušků než tato megalomanská akce pod širým nebem. V malých klubech se lépe vytváří nevázaně pohodová nálada, která jejich vystoupení na Sázavě podle mě citelně chyběla. V dobře nazvučeném klubu by také měli větší prostor k hudebním experimentům, na nichž si zjevně celkem ulítávají.

Zato švýcarští The Young Gods mě doslova nadchli. Jejich temně dunivý elektosound  říznutý punkovými kytarami by roztančil i partu sto let starých umrlců. Publikum si aspoň jejich podmanivý set patřičně užívalo. Trochu mě mrzí, že na letošním Sázavafestu nebylo podobně znějících kapel o něco víc. Kdybych měla

srovnávat, The Young Gods na mne udělali daleko lepší dojem než rozvláčný a místy i dost nudný koncert Monkey Business.

Jediným akustickým koncertem na balbince který se mi během pátečního večera podařilo stihnout, bylo vystoupení Ivana Hlase. Docela mě udivilo, kolik lidí si přišlo stárnoucího veterána českého bluesového rocku poslechnout. Ivan Hlas jistě splnil jejich očekávání, odehrál myslím celkem zdařilý koncert. Vsadil přitom na osvědčené rádiové fláky minulých let, které ho kdysi proslavily.

Příjemně odpočatá a plná jímavých pocitů jsem po konci Ivanovi seance, vyrazila vstříc dalším hudebním zážitkům. Hned u coca cola stage mě zaujala parta pod názvem Lakeside X. Škoda, že sem přišla až ke konci jejich setu, mohlo to být vážně zajímavé.

Dalším hudebním seskupením které sem okrajově zhlédla byli Le Pneumatiq. Musím říct, že něco tak příšerného jsem neslyšela několik let a modlím se, abych se s touto kapelou do konce života už nesetkala. Takovou zvrhlost bych pouštěla za trest úchylným sexuálním deviantům ve vězeňských celách ale ne normálním lidem, mohlo by je to negativně poznamenat, (třeba trvalou ztrátou dobrého vkusu). Nechápala jsem, jak v blízkosti steage na jejichž prknech rozdováděně pobíhali členové Le Pneumatiq, může posedávat tolik lidí. Patrně buď trpně čekali na další kapelu anebo se zmoženi přemírou alkoholu, nebyli schopni odplazit z doslechu bujaře nevkusných decibelů této zrůdnosti. (Autorka možná jen nemá smysl pro humor a nedokáže se na hudební produkci kritizované kapely podívat s dostatečným nadhledem. Třeba to celé mělo vyznít jako morbidně laděný vtip. Chyběl jim jen kečup místo krve.)

Sobota

Hned zrána se mi podařilo zhlédnout partičku Alef Zero. Celkem fajnový set, určitě vhodný na probuzení místo ranního kafe. Při shánění prvního jídla sem byla nucena vyslechnout Petra Spáleného, který už prý nemá tolik přátel jako dřív a ani dívky už mu nepíšou. Raději sem se s čerstvě uloveným žvancem a prvním ranním půllitrem zašila do míst, kde jeho ufňukané kňučení nešlo slyšet. Jinak bych určitě riskovala zalknutí nedostatečně pozřeným soustem, podobně jako se Sněhurka otrávila jedovatým jablkem.

O něco později sem dorazila ke Coca cola stagi na Báru Zemanovou, před kterou mě nedávno známí dobromyslně varovali. Neřekla bych ale, že to bylo špatné vystoupení. Bára je podle mého názoru docela milá a přitažlivá holka, která umí zpívat a navíc se na podiu během koncertu i slušně hýbe. I její doprovodná kapela se činila, co jí síly stačily. Je možná pravda, že některé detaily by ještě potřebovali doladit a vyladit, nicméně žádný učený z nebe nespadl.

Díky zpoždění na Soni ericsson stagi sem slyšela začátek německé kapely Di Grine Kuzine. Chvíli sem rozjímala nad tím, jak těžké asi musí být prosadit se židovsky znějící kapele v Berlíně, ale většina fašounů už nejspíš dávno natáhla bačkory. Což je samozřejmě dobře. Nejen pro Di Grine Kuzine. Osobně mi jejich hudba přišla na sobotní odpoledne příliš melancholická, ale vyznavači klezmeru si jistě přišli na své. Protože No Name moc nemusím, šla sem si dát ledové kafe a vrátila se až na Prague Ska Conspiracy.

Čekala sem, že budou trochu víc rozdovádění, ale komu by se taky v tom vedru chtělo pořád poskakovat. Jinak to bylo dost dobré, slušivá černá saka a černá zpěvačka se sametově-medovým hlasem vytvořila úžasnou atmosféru. Komu se nechtělo ve třicetistupňových vedrech tančit, mohl jen tak posedávat na zelené trávě a vybrnkávat si rytmus prsty.

Po Airfare, kteří se publiku předvedli na Coca cola stagi, jsem vyrazila na Clou, kteří na mne zapůsobili daleko lépe než Airfare. Celkem odehráli zdařilý set. Na protější stagi se už ale rozehrával Meky Žbirka, který mi chtěl darovat bílý květ a furt mlel cosi o lásce. Jelikož mám alergii na květiny (hlavně bílé), šla sem si raději koupit něco k večeři. Lidem se jeho koncert ale líbil, romantici patrně ještě nevymřeli.

Jeden z koncertů na který sem se ten večer těšila nejvíc byli Sunshine. Když sem je viděla naposledy, zpěvák asi v půlce setu slezl z pódia a volně se procházel promoklým a promrzlým davem na zlínském Náměstí Míru. Pro mnohé přihlížející to tehdy byl jistě nezapomenutelný zážitek. Jejich Sázavskému koncertu podobně uvolněná nálada sice chyběla, ale i tak šlo o celkem zdařilé vystoupení.

Další kapelou na Sázavafestu, jež určitě stála za vidění, byli jistě slovenští Horkýže Slíže. Kapela má i u nás spoustu fanoušků a její koncerty patří k těm velmi zdařilým. Jejich koncertní set se za posledních několik měsíců vůbec nezměnil, jen pořadí skladeb si nitranští punkáči trochu prohodili. Zato vtipné hlášky byly neotřele nové a dodávaly jejich koncertu svěží atmosféru. Publikum se skvěle bavilo, zpívalo a skákalo jak o život. Zlé jazyky by mohly podotknout, že se celkem ochladilo a lidé se možná potřebovali jen zahřát, kdoví, spíš to asi bylo opravdu dobré. (Já Horkýže za poslední měsíc slyšela tolikrát, že mě to spíš nudilo, než bavilo.)

Na vedlejší stagi si zatím ladili svá fidlátka ostravští Kryštof, aby záhy po konci setu Horkýže mohli obšťastnit své fanoušky pořádnou porcí muziky. Já slyšela jen kousek, protože sem chtěla stihnout Skyline, (kteří ovšem začali hrát až po hodinovém zpoždění), takže vcelku nebylo kam spěchat. Přesto mi přišlo, že se lidé nebaví tolik jako na Benátské noci, kde Kryštof hrál týden předtím.

Po hodinovém čekání, kdy to v publiku začínalo celkem vřít a tipovala bych, že ne nadšením se Skyline předvedli v plné ráži. S novou zpěvačkou si sedli celkem perfektně a odehráli úžasný koncert. Jako mávnutím kouzelného proutku se zapšklá nálada pod stegí s prvními tóny rozjasnila a v duhových barvách vydržela zářit celý padesátiminutový set.

V mlžném oparu se na O2 Main stagi pozvolna rozjížděli legendární Camouflage. Začali včas, v době kdy většina jejich fandů v mléčné mlze hledala stánky s občerstvením. Dav pod stagí houstl jen pozvolna, zato celkem vytrvale.

Ohodnoťte tento článek


Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*


Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..