!Rozhovor! Popovídali jsme si s českou návrhářkou Danielou Rajdovou, která tvoří pod značkou RAJ.DA a své oděvy ráda využívá jako komunikační prostředek ve společnosti. Kde bere inspiraci? Jaké má pracovní sny? Co si myslí o české módě? Nejen tyto otázky jsme jí položili, tak čtěte.
Modely divacoctail, FOTO: Petr Kuchař, Zdroj: rajda.cz
Co vás při navrhování inspiruje? A jak u vás vypadá samotný tvůrčí proces?
Jsem idealista. Navíc, inspiruje mě skoro všechno. Od materiálu přes tvarové řešení, funkci, technickou náročnost, fakt, jestli zpracovávám remake, trashmade, nebo pracuji s novým materiálem. Především mě však baví kultura a její projevy v různých oblastech.
Tvůrčí proces – někdy to je hnedle hotové, jindy dělám jednu věc i několik let… To je různé. Některé věci si jen nastřihnu a nechám je ušít a pak je upravuji dál… Něco šiju sama celé. Pracuji na velmi starých strojích. Kromě owerlocku, ten mám elektrický. Hotové věci dávám do několika obchodů v Praze, pokud chce někdo něco na míru, tak se sejdem a pracujeme spolu na výběru materiálu, střihu… Záleží na představě zákazníka. Je spousta věcí, které neumím, jako třeba vytvořit přesnou kopii věci, která nepochází z mého portfolia. Doma mám vzorník střihů, které lze vyzkoušet a podle toho realizovat. Nevadí mi upravovat vlastní střihové konstrukce a propojovat jednotlivé detaily. Tohle vše ovlivňuje a inspiruje k hledání řešení.
Jaké máte v profesní oblasti sny? Existuje někdo konkrétní, pro koho byste ráda vytvořila šaty, nebo událost, které byste se ráda účastnila?
Dobře se uživit tím, co jsem vystudovala. Mít možnost se tak stýkat se zajímavými lidmi v dobrým a pěkným prostředí. Ráda bych, aby se zde odehrával větší FUNGUJÍCÍ veřejný trh s takovými produkty. Od NEZÁVISLÝCH TVŮRCŮ… Aby se ty prostůrky, co tu jsou, propojily a rozšířily, aby se mluvilo i o tvůrcích a lidech, co je podporují. Vytvořit – vyrábět věc v Čechách není úplně levné, ve srovnání s tím, co současný trh poskytuje. Přesto si myslím, že je dobré tvůrce a jejich díla podporovat, i když nestojej jen pár stovek…
Jaký je váš pohled na českou módu? Umí se podle vás Češi oblékat? A v čem jsou jejich největší nedostatky?
Obecně: nedostatky současné módy začaly v momentě, kdy se klienti začali příliš přizpůsobovat požadavkům trhu a potažmo modelkám. Dřív to bylo opačně, modelky byly vybírány podle charakteru klienta – aby se mohl pohodlně kouknout, jak v dané věci bude vypadat a působit. Modelky byly většinou zaměstnanci daného podniku. Dnes toto tolik nefunguje, a to je zvrácený. Prostě existují lidé, kterým nesluší třeba minisukně a fialová barva, a to NIKDY. Ani tehdy, hlásají-li všichni, že pokud takovou věc zrovna na sobě nemáte, jste OUT. OUT jsou ti, kteří takové pitomosti hlásají a jste to i vy, pokud se necháte takovouto nesmyslnou kampaní na podporu prodeje minisukní strhnout.
Co se Čechů týká, je tu stále malá mediální podpora mladých českých tvůrců. Teprve vzniká prostor pro propojení se širokou veřejností. Je mnoho soutěží a projektů, například Star Dance a mnoho dalších, kde je vidět práce výtvarníka, ale vy se málokdy dozvíte konkrétní jména autorů.
Je nemilé, že nákup originálního nebo malovýrobního oděvu se zatím nestalo veřejně, masově populární a tradiční… Dílem je to způsobené tím, že spousta lidí, kteří by si ty věci rádi koupili, a vy byste je velmi rádi oblékli, na to nemají finanční prostředky. Dílem tím, že neví, kde a jak by k takové věci mohli přijít.
Není tady tolik funkčních prostorů, kde by probíhal trh s výběrem oděvu českých tvůrců. Pomalu to roste, ale člověk těžko hledá místa, kam ty věci odnést, a kde se najde člověk, který si je rád koupí, protože mu budou slušet a nikoho jiného v nich nepotká. A nebo naopak, bude mít na sobě takovej designovej kus, který je tak univerzální a dobrej, že vůbec nevadí, že v tom běhá celá zeměkoule. Myslím, že by vůbec nevadilo, kdyby Zlatou uličku na Pražském hradě obsadilo současné české umění a design.
A nejen tam, všude. V každém obchoďáku, v každém městě, po hotelech a místech, kam lidi rádi chodí, by měl nějaký takový prostor existovat a v těchto místech by měli žít, anebo je navštěvovat lidé, co jsou schopní a rádi si takové věci pořídit.
Zatím stále není populární kupovat si oděv podle toho, jak vám to konkrétně sluší, ale spíš podle toho, jak diktuje okolí. Myslím, že by měla být naprosto přirozená součást kultury, nakupovat si autorská díla a designy od místních tvůrců. Lidé se často bojí investovat do autora, o kterém nic neví, i přestože v dané věci vypadají úchvatně a raději sáhnou po méně vhodném řešení, ale o od společensky známého výrobce.
Máte nějaké oblíbené návrháře nebo značky? A jaký styl oblečení je vám nejbližší?
Mám mnoho oblíbených návrhářů. Od Charlese Fredericka Wortha, Madeleine Vionnett, Elsa Schiaparelli, Charles James, celá 50. a 60. léta minulého století, Agnes B., Yohji Yamamoto, Kenzo, Jean-Paul Gaultier, Giorgio Armani, Vivienne Westwood… mnoho, mnoho. Trošku mě mrzí, že v Praze nedělají přehlídky. Praha je krásná, holky tady taky. ŠKODA.
Ze značek mě dost ovlivnil třeba BENNETON, jejich katalog dětské kolekce z roku asi 1986 jsem si tehdy dokázala prohlížet donekonečna. Fascinovaly mě ty barvy… Z českých návrhářů se mi líbí práce Petra Kaloudy, Pavla Jevuly, Mirky Talavaškové, Magdy Vachunové, Zuzky Sedmidubské, Zdeňky Imrecziové, Zuzky Veselé, Ivy Habartové…
Oblečení mám ráda osobité, elegantní, vkusné, pohodlné. Funkční pro danou osobu na danou činnost či příležitost v daném prostředí.
