Už jsou to čtyři roky, co jsem se stala nejmladším průvodcem na hradě Sovinci. Když jsem přijížděla k tomuto místu poprvé, v ruce jsem táhla dvacetikilovou tašku nabalenou moderními „hadříky“ a kosmetický kufřík. Tehdy jsem nevěděla, co mě čeká. Tento rok si cpu do krosny spacák a historický kostým. Co se stalo?
Ve svých 16 letech jsem se rozhodla udělat díru do světa a stát se průvodkyní na hradě. Původně jsem měla vyšší cíle, než ukazovat lidem rozbořené zdi a pár ohořelých kousků dobového nádobí. Bohužel mě ale jinam nepřijali, a proto jsem vzala Sovinec. Nečekala jsem od toho nic – ani zábavu, ani žádný zvláštní výdělek. Byla to z nouze ctnost. To, co mě tam ale čekalo, mi zbortilo všechny mé dosavadní představy o světě i přístupu k životu.
Setkala jsem se tam s lidmi, kteří mi tehdy přišli jakoby z jiné planety. Chodili v oblečení, které bych si na sebe nevzala, ani kdybych šla vysypat koš k popelnicím. A to jídlo! Jejich strava se skládala většinou z vařených brambor a smažené cukety. Večery trávili u táboráku, hráli na kytaru, zpívali nebo šli na procházku. Nepotřebovali internet. Když si chtěli zavolat, chodili na kilometr vzdálený kopec, aby chytili signál. Vedli rozhovory o významu náboženství, Kunderových knížkách a odkazu impresionistů do dnešních dob.
Když se na to ale dívám s odstupem, uvědomuji si, že jsem to byla já, kdo přiletěl z Marsu. Mou jedinou starostí byly dokonalé oční stíny a pushupka. Byla jsem naprosto zhnusena hygienickou úrovní Sovince, protože se na celičkém hradě nevyskytoval ani jeden sprchový kout, jenom vany. Odmítala jsem si vařit ve starých připálených hrncích. S ostatními jsem se nebavila a radši si četla Cosmo girl. Nepatřila jsem mezi ně.
Ti zvláštní lidé se ale ode mě neodvrátili. Byli na mě milí, snažili se mě zapojit do diskuse a vykládali mi strašidelné historky. Tehdy jsem se cítila jako malé dítě, kterého někdo vede za ruku do neznáma. Oni mi ukazovali jiný svět, nový život. Otevírali mi oči.
Ukázali mi, co je v životě důležité, za čím si stát a v co věřit. Díky nim jsem si uvědomila, že se dá žít i jinak, než neustále přemýšlet o tom, jak být nejkrásnější, nejlepší nebo nejúspěšnější. Začala jsem si vážit lidí, kteří mne obklopovali. Postupně jsem se i na špatných věcech naučila vidět i ty světlé stránky. Teď jsem možná až chorobně optimistická a pro některé nepochopitelná. Chodím oblečená v kalhotech ze sekáče a z krku nesundávám sarong. Mnoho lidí mě považuje za pochybnou existenci a na první pohled mnou opovrhují. Objíždím hrady a zámky, spím pod širákem a jím brambory s rajčaty. Změnila jsem se. Vím, kdo jsem a kam patřím. Jsem jedna z nich. Jedna ze Sovineckých. A jsem na to hrdá.
Hrad Sovinec je nejrozsáhlejším historickým komplexem v okrese Bruntál. Nachází se na malém skalním výběžku v údolí Nízkých Jeseníků, přibližně 30km od města Bruntál.
Sovinec byl založen v první polovině 14. století a až do roku 1623 jej měla v držení řada českým pánů. Posléze přešel do rukou Řádu německých rytířů, který hrad vlastnil až do počátku 2. světové války, kdy byl zrušen rozhodnutím Adolfa Hitlera a majetek mu byl zabaven Třetí říší. Nacisté zde založili tábor pro francouzské a polské důstojníky a současně na hradě sídlily i jednotky SS. V prvních květnových dnech roku 1945 pak celý Sovinec do základů vyhořel. Od té doby hrad každoročně prochází řadou rekonstrukcí.
Hrad je otevřen každý den kromě pondělí od 9 do 17 hodin (duben – říjen). V létě se zde každý druhý víkend konají historické akce s programem. Jednou za rok se na Sovinci také pořádá filmový festival.
