Čtení na sobotu: Na náš pohřeb do smrti nezapomenete

Přinášíme Vám ukázku z knihy Vítka Pokorného, jež vyšla 1. dubna v nakladatelství Plejáda. Jedná se o volné pokračování Pokorného první knihy nazvané Ahoj mami. Humornými ilustracemi knihu doplnila Gabriela Osvaldová.

Gabriela Osvaldová Zdroj: archív nakladatelství Plejáda

Ahoj mami!

Tak to trvalo 2 dny, než jsem se zase dostala k tomu ti napsat. Ale ne proto, že bych nechtěla, ale den jsem stála na židli. Než ta myš umřela. Ale jak to bylo od začátku? Když jsem se podívala pod skříň, nic tam nebylo. Jenom prach a zátka od kofoly. Jinak nikde nic. Všude jsem strkala smeták, kašlala a dělala různě bordel, aby se lekla, ale ona ne. Už jsem si myslela, že se mi to všechno jenom zdálo a pak jsem ji zahlídla, jak běží podél zdi od špajzky. Tak jsem nejdřív vykřikla, jako kdybych uviděla mimozemšťana. Ale toho zlýho a ne hodnýho z ET.

Vítek Pokorný Zdroj: archív nakladatelství Plejáda

V tu chvíli se mi postavily všechny chlupy na těle i v nose a vnitřnosti se mi dostaly tam, kde normálně mám mozek. Vyskočila jsem na židli během jedný milisekundy a křičela dál. Znáš, jak nemám ráda všechno chlupatý s ocasem. Ne nemám ráda. To je slabý slovo! Já to nenávidím. A představa, že mi to v noci leze po hlavě….ble…ještě teď se mi zvedá kufr. To trvalo hodinu, mezitím ona někam zalezla. Já u sebe neměla mobil, abych zavolala policii nebo někoho jinýho, kdo by přišel, aby jí zavraždil! Taky se mi začalo chtít strašně na záchod. Mě se chtělo, už když jsem ti psala, ale pak prostě přišla ta myš….No a pak jsem se dívala dolů, všude kolem, ona nikde a já furt přemýšlela, co udělám, když nevyleze. Přemýšlela jsem, jestli nějak mohu přeskákat na tý židli aspoň k oknu a zavolat o pomoc anebo se aspoň vyčůrat. Z okna. No kam jinam?

Ilustrační foto Autor: Eva Marková, Topzine.cz

Za další hodinu už byly tři ráno, tak jsem si řikala, že třeba usnula a tak jsem jen chtěla zkontrolovat situaci, že je klid a že zkusím přejít do koupelny a strčila jsem jen tak pro jistotu hlavu pod židli a nahoře si přitom tělo zkroutila jako šnek, protože si neumím představit, že bych se někde dotkla země, kam ona šlápla a v tu chvíli jsem se jí koukala ze vzdálenosti asi 10 centimetrů rovnou do očí. Nevím, jak se tam ocitla, přímo pode mnou. Koukala na mě a já jsem měla pocit, že se dívám do očí kobry. Nemohla jsem se ani pohnout…nic.. nic…

Pokorný, Vít: Na náš pohřeb do smrti nezapomenete Zdroj: archív nakladatelství Plejáda

Hele, já to zkrátim. To trvalo asi půl hodiny, měřily jsem se jak dva bojovníci v ringu, nebo to mohlo trvat vteřinu. Pak ona utekla. A já jsem se počůrala.