Román Maggie Stiefvaterové se stal světovým bestsellerem, filmová práva na tento příběh jsou již prodána a jen letos by měl román vyjít v 32 jazycích. Do češtiny ho přeložila Dominika Křesťanová, vydalo nakladatelství Argo a my vám z něj přinášíme ukázku!
Stiefvaterová, Maggie: Mrazení Zdroj: archív nakladatelství Argo
Nechal jsem boty v jejím pokoji a tiše se doplížil do koupelny v přízemí. Byl tu jen sprchový kout, za což jsem byl hluboce vděčný, a Grace předem pečlivě zatáhla závěs, abych se na něj nemusel dívat. Vyčistil jsem si zuby jejím kartáčkem a pak zůstal stát před zrcadlem, vytáhlý mladík ve velkém zeleném tričku, které si Grace vypůjčila z otcovy skříně, a prohlížel si zplihlé vlasy a žluté oči. Co to vyvádíš, Same?
Zavřel jsem oči, jako by stačilo schovat duhovky, i v lidské podobě zřetelně vlčí, abych mohl popřít, čím jsem. Slyšel jsem tiché hučení větráku ústředního topení, vnímal jeho vibrace v bosých chodidlech a uvědomoval si, že jedině díky němu jsem ještě pořád člověkem. Už teď začátkem října byly noci natolik chladné, aby ze mě dokázaly servat kůži, a do měsíce bude stejně i přes den. Co budu dělat? To se chci u Grace doma schovávat celou zimu, vyděšený i z toho nejmenšího průvanu? Znovu jsem otevřel oči a zíral do nich v zrcadle tak dlouho, až barva i tvar přestaly cokoli znamenat. Přemýšlel jsem, co na mně Grace vidí, čím ji fascinuji. Kdo jsem byl, když si odmyslíme vlčí kůži? Kluk vycpaný slovy tak vrchovatě, že se z něj řinou ven. Teď například každý řádek, každý motiv, který mi zazníval v hlavě, končil na slovo láska. Musím Grace říct, že tohle je můj poslední rok.
East Side Gallery Foto: Eva Marková, Topzine.cz
Rozhlédl jsem se po chodbě, jestli nejsou rodiče na dohled, a proplížil se zpátky do ložnice. Grace už ležela v posteli, dlouhý měkký hrbol pod přikrývkou. Na okamžik jsem popustil uzdu fantazii a představil si, co má asi na sobě. Z nejasných vlčích vzpomínek jsem si vybavoval jednu, kdy někdy na jaře vstávala z postele jen v plandavém tričku a vystrkovala zpod deky úžasně dlouhé nohy. K nesnesení vzrušující představa. Hned jsem se za to fantazírování zastyděl. Chvíli jsem obcházel kolem postele a myslel na studenou sprchu, basové struny a další věci, které nebyly Grace. „Hej,“ zašeptala rozmlženým hlasem, jako by už spala. „Co děláš?“ „Pssst!“ Cítil jsem, jak se červenám. „Promiň, že tě budím. Jen jsem na něco myslel.“ Její odpověď spolklo na konci zívnutí. „Tak nemysli.“
Vlezl jsem do postele a uvelebil se na kraji matrace. Dnešního večera se něco změnilo, snad proto, že mě Grace viděla úplně na dně, strnulého hrůzou ve vaně a ochotného poddat se proměně. Dnešní noc nebyla postel dost velká, abych unikl její vůni, jejímu ospalému hlasu, teplu jejího těla. Nenápadně jsem mezi nás zchumlal kus přikrývek, položil jsem hlavu na polštář a snažil se silou vůle zahnat pochybnosti, abych mohl usnout.
Ilustrační foto Foto: Eva Marková
Grace ke mně natáhla ruku a prsty mi začala pročesávat vlasy. Zavřel jsem oči a nechal se dovádět k šílenství. Kreslí mi na tvář plavnou linku/ linku, co tančí pomalinku/ a nenahradí, ač mě hladí/ mou tajnou verzi sebe sama/ když ležím s tebou, ležím s tebou, ležím s tebou. „Líbí se mi tvoje vlasy,“ ozvala se. Neřekl jsem na to nic. V duchu jsem skládal melodii ke slovům, která mi zněla v hlavě. „Promiň mi ten dnešní večer,“ zašeptala. „Nechci tě tlačit dál, než kam sám chceš.“
Vzdychl jsem, když se mi její prsty ovinuly kolem ucha a sjely na krk. „Jde to všechno hrozně rychle. Chtěl bych, abys…“ Před slovy mě milovala jsem se zarazil, protože by to znělo moc předvídatelně. „Abys se mnou chtěla být. Já si to přeju odjakživa, jen mě nikdy nenapadlo, že by se to mohlo splnit.“ Znělo to až moc vážně, a tak jsem dodal: „Koneckonců jsem mytologické stvoření. Technicky vzato bych neměl existovat.“ Grace se tichounce zasmála, jenom pro mě. „Hlupáčku. Já tě vnímám náramně skutečně.“ „Já tebe taky,“ zašeptal jsem. Dlouho jsme leželi ve tmě mlčky.
„Mrzí mě, že jsem se neproměnila,“ poznamenala najednou tak tiše, že jsem ji stěží slyšel. Otevřel jsem oči, abych viděl, jak se při těch slovech tváří. Nikdy dřív jsem u ní neviděl tak čitelný, jednoznačný výraz: byla neskonale smutná, koutky rtů stažené touhou. Natáhl jsem k ní obě ruce a vzal její tvář do dlaní. „To bys nechtěla, Grace. Vážně, to si nepřej.“ Zavrtěla na polštáři hlavou. „Je mi vždycky úplně strašně, když slyším vytí. A když jsi na léto zmizel, byla jsem z toho celá špatná.“ „Miláčku, vzal bych tě s sebou, kdyby to šlo,“ odpověděl jsem, hned dvojnásob překvapený: jak snadno mi slovo miláčku vyklouzlo z úst a jak přesně se na Grace hodilo. Zajel jsem jí rukou do vlasů. Prsty mi vázly ve zcuchaných pramíncích. „Ale nechtěla bys to. Každý rok ze sebe ztrácíme víc a víc.“ „Řekni mi, co se stane nakonec,“ hlesla podivně přiškrceným hlasem.
Chvíli mi trvalo, než jsem pochopil, na co se ptá. „Aha, nakonec.“ Mohl bych jí to povědět na tisíc způsobů, vylepšit pravdu tisícem barev. Ta narůžovo přibarvená verze, kterou jsem od Becka slyšel jako první, by u Grace neprošla, a tak jsem jí to řekl na rovinu. „Každé jaro se stávám sebou, totiž člověkem, později a později. Až se jednoho roku, počítám, neproměním vůbec. Viděl jsem to tak u starších vlků. Jeden rok už se nevrátí do lidské podoby a jsou z nich jen… vlci. Žijí o něco déle než normální vlci, ale i tak to je nějakých, řekněme, patnáct let.“ „Jak můžeš takhle mluvit o vlastní smrti?“ Podíval jsem se na ni. Oči se jí v šeru leskly. „Jak bych o ní měl mluvit?“ „Jako že ti to je líto.“ „Lituju toho každý den.“ Grace mlčela, ale cítil jsem, jak se snaží zpracovat, co se ode mě dozvěděla, jak si věcně ukládá fakta v hlavě na místo. „Když tě postřelili, byl jsi vlkem.“
Vlkodlak, Zdroj: distributor filmu
Nejradši bych jí přitiskl prsty na rty a zacpal slova, která si chystala, zpátky do pusy. Bylo ještě moc brzy. Nechtěl jsem, aby to řekla tak brzy. Ale Grace tiše mluvila dál. „Letos jsi propásl nejteplejší měsíce. Když tě postřelili, nebyla ještě taková zima. Ale byl jsi vlk. Kdys byl leto člověkem?“ „Nevzpomínám si,“ zašeptal jsem. „Co kdyby tě nestřelili? Kdy by ses zase stal sám sebou?“ Zavřel jsem oči. „Já nevím, Grace.“ Tohle byla ta pravá chvíle, kdy jí to oznámit. Tohle je můj poslední rok. Ale nedokázal jsem to vyslovit. Teď ještě ne. Chtěl jsem ještě minutu, ještě hodinu, ještě noc, kdy si můžu namlouvat, že tohle není konec.
