3 fotky 
Většina homosexuálů bojuje se svým vnitřním já. Když zjistí, že jsou homosexuálně orientovaní, nechtějí si to přiznat, někdy se snaží chodit s opačným pohlavím, než zjistí, že opravdovou lásku mohou najít jen mezi jedinci stejného pohlaví. Proces přijetí vlastní menšinové sexuální orientace má dokonce i svůj odborný výraz. Říká se mu comming out.
Foto: Laura Mohonea, Topzine.cz
Jan (25) u sebe začal pozorovat homosexuální orientaci přibližně v jedenácti letech. Cosi ho přitahovalo na mužích, ale ještě si nedokázal představit, že by s nimi dokázal chodit. Do té doby měl jasný model rodiny – mít ženu, děti, dům a psa.
Vyrovnával se s tím dlouho: „Čekal jsem od sebe, že něco dokážu. A hlavně i moje rodina mě brala jako člena, který to dotáhne nejdál. Popíral jsem to sám v sobě a nechtěl jsem s tím mít nic společného. Dokonce jsem se snažil dostat i holky do svých erotických představ. Jednou se to ve mně ale zlomilo a bylo pro mě přijatelné být gay,“ říká.
Vnitřní comming out se většinou poprvé objevuje v období puberty, ale může se objevit i později. Protože z toho bývají jedinci zmatení, vyhledají v některých případech psychologa. Zvlášť pokud se setkají s negativními postoji okolí. V tomto období byl bohužel zaznamenán i vyšší výskyt sebevražedných myšlenek nebo pokusů mezi homosexuály.
Jan dokonce chodil i se dvěma holkami, se kterými měl v rámci svého sebezapření i sex. „Musím říct, že sex nebyl nepříjemný, všechno fungovalo, jak mělo, až na jednu věc. Pochopil jsem, že bych je nikdy nedokázal milovat způsobem, jaký by zasloužily,“ dodává.
Jako prvnímu to řekl svému kamarádovi, který se mu líbil a rád s ním trávil čas. „Možná jsem si v tu dobu představoval, že mi řekne, že on je taky gay a vrhneme se na sebe (smích). Pravda je, že jsem se hrozně bál, že ho ztratím anebo že se odehraje cokoliv z těch dramatických scén z filmů, co jsem viděl,“ vysvětluje Jan.
Kamarád to přijal k Janovu překvapení dobře. Nic nenamítal a řekl mu, že něco tušil. „Říkal jsem si v tu dobu, že když to vzal takhle dobře on, proč ne ostatní? Řekl jsem to suverénně a bez okolků své kamarádce a pro mé kamarády začalo být normální mít za kamaráda gaye. Navíc jsem s kamarádkami mohl mluvit o chlapech,“ říká Jan.
Foto: Václav Kohout, Topzine.cz
S mnohem horším přijetím se setkal u svých nejbližších. Jeho matka mu nejdříve nevěřila a pak ho začala psychicky týrat: „Najednou jsem byl vyvrhel. Všechno bylo špatně. Poslouchal jsem, jak je bolestivý anální sex, jak špatně dopadnu, jak je složité najít mezi gayi přítele, protože je to těžké najít i mezi heterosexuály,“ vypráví.
„Bylo to hnusné období a rodina, která mi měla být největší oporou, byla pro mě největší psychickou zátěží. Nejhorší, co mi kdy máma řekla, bylo, že mě měla vychcat do hajzlu,“ říká. Jeho matce trvalo 7 let, než se s tím smířila a přijala i jeho přítele. Jan přesto dodnes cítí, jak moc se od sebe vzdálili.
Diskriminace a křesťanství
S negativním přijetím se Jan setkal také u křesťanů, které považuje za pokrytce. „Jednu část přikázání plní a druhou vesele porušují. V Bibli je napsáno: Nedopustíš se smilství muže s mužem, což odsuzují, ale také je tam zakázané jíst korýše, které vesele jedí. Osobně si myslím, že by měli ctít Miluj bližního svého a nechat život bližního posoudit Bohem.“
V nejužším smyslu se termín comming out používá pro okamžik, kdy se homosexuálně orientovaný svěří se svou orientací první osobě nebo ji přestane tajit před svým okolím. Z důvodu obav trvá proces sebepřijetí často i několik let.
Martin (30) se seznámil s tímto termínem, když začal řešit svou sexuální orientaci, protože začal pozorovat, že něco není úplně v pořádku. Nejdříve to sdělil svým nejbližším kamarádkám, které to přijaly pozitivně.
V zaměstnání
V pracovním prostředí by zaměstnavatele nemělo zajímat, jak je jedinec orientovaný, ale zda vykonává svou práci dobře. Oběma mužům jsem položila otázku, zda se zmínili, že jsou gayové už na pracovním pohovoru.
Jan odpověděl, že to neřešil, že je to jeho věc a každého to také nezajímá. „Pokud by se mě na to někdo zeptal, tak samozřejmě odpovím, že jsem gay, ale neříkám to na potkání. Zaměstnavatel, který by mě omezoval pro orientaci, by mě omezoval i v jiných oblastech. Pokud by byl pedant nebo omezenec, nezůstalo by jen u orientace, ale postupně by utahoval opasek všude.“
U Martina to bylo o něco jednodušší, protože pracuje v aeroliniích, kde se homosexuálové vyskytují běžně. Vysvětluje: „Nemám potřebu do světa vykřikovat, že jsem gay, proto mi přijde zbytečné to říkat na pohovoru. Kdyby ale taková otázka přece jen zazněla, odpověděl bych podle pravdy. Jen by mě zajímalo, proč to potřebuje vědět. Navíc každý ví, že homosexuál bývá bez závazků a je schopen a ochoten pracovat déle a více.“
V čem to mají těžší nebo lehčí?
Martin nemá pocit, že by gayové měli život v něčem lehčí nebo těžší. Martin si podle svých slov žije svůj fajn život a obklopuje se lidmi a věcmi, které má rád. Jako příklad uvádí historku z Jedličkova ústavu, kde seděla 15 letá slečna na vozíku bez nohy a brečela. „A dotyčný se jí zeptal: „Proč pláčeš?“A ona odpověděla: „Když mně vadí, že mám pihy,“ říká s úsměvem.
Foto: Laura Mohonea, Topzine.cz
Jan si myslí, že to mají gayové těžší v tom, že nejsou vychováváni ke svobodě v orientaci a všude je předkládán pouze heterosexuální model rodiny. „Jenže já jsem jinde a vím, že to nenaplním. Najednou jste outsider a musíte si vytvářet vlastní modely a pravidla pro život,“ dodává.
Na druhou stranu si myslí, že to mají lehčí v tom, že když si ty pravidla určí, žijí podle sebe a nemusí myslet na děti. „Výhodou je také, že máme i ženský pohled na svět a proto jim lépe rozumíme. A známe i mužské myšlení, takže víme, proč mají s ženou konflikty,“ odpovídá.
Předsudky jsou minulostí
Jan pozoruje, že se přijetí homosexuality veřejností za posledních pár let zlepšilo: „Minimálně o tom můžeme otevřeně mluvit a zodpovědět si nesmyslné otázky, které mají lidi v sobě, jako například Je to proti přírodě, Je to zakázané v bibli nebo Je to nemoc a měla by se léčit.“
Jan žije šťastně už několik let ve vztahu s přítelem (také Janem) a časem by chtěli svůj svazek zpečetit registrovaným partnerstvím. Martin si myslí, že registrované partnerství je známkou tolerantnější společnosti, ale ještě neví, jestli tuto možnost využije.
Výchova dětí ano nebo ne?
Pokud by existoval zákon, který by povolil homosexuálním párům vychovávat děti, Martin není v zásadě proti, ale zatím nad tím neuvažoval. Jan si dlouho myslel, že adopce dětí k homosexuálům nepatří. Názor změnil až na gymnáziu, když si uvědomil, že se jedná o děti z dětských domovů, které nemají zázemí žádné. Děti, které odejdou v 18 letech z dětského domova a nemají se kam vrátit.
Jan sledoval na toto téma i jednu diskuzi, kde mluvila paní Šojdrová, která říkala, že pro děti není vhodné, aby měly za rodiče dva tatínky nebo dvě maminky. Zmiňovala, jak se na ně budou dívat děti ve školce a škole. K tomu dodává: „Mám pocit, že pokud tomu paní Šojdrová věří, tak vychovává své děti k předsudkům a ke krutosti vůči těm, kteří nejsou stejní. Celá společnost by měla pracovat na tom, aby bylo dobře postaráno o ty, co to potřebují.“
Paradox manželství?
Jan zmiňuje paradoxní situaci, kdy dva muži, kteří se nevezmou, mohou vychovávat dítě. „Ale jakmile se registrují, přijdou o toto právo. Vždyť je to anomálie, kdy manželstvím pozbudete práv na to mít dítě. Pokud někdo potřebuje mít rodinu, proč mu to upírat?“
