Colours of Ostrava omámil tichý Arnalds, divoký Plant i trhlí Bastille

Robert Plant zavzpomínal na Zeppeliny. Foto: Petr Piechowicz
Robert Plant zavzpomínal na Zeppeliny. Foto: Petr Piechowicz

Letošní Colours se přehouply do své druhé poloviny. Nenápadný den měl být ve znamení zeppelinovského Roberta Planta. Na paty mu však šlapal sólista Chet Faker, islandsky rozjímavý Ólafur Arnalds a popově rozhopsaní Bastille. A také úmorné vedro.

Robert Plant zavzpomínal na Zeppeliny. Foto: Petr Piechowicz
Robert Plant zavzpomínal na Zeppeliny. Foto: Petr Piechowicz

Jako první se o slovo přihlásil nenápadný Australan Chet Faker. S vizáží hipstera nejvyšší kategorie a spoustou elektronických hejblátek příliš strhující výkon nesliboval. O to větším překvapením bylo pro neznalce jeho hudby samotné vystoupení.  Těžko ji na pár řádcích charakterizovat, samotný Faker se v jednom z rozhovorů nechal slyšet, že jeho hudbu kdysi někdo popsal jako „jízdu na slonu se sametovým sedlem přes poušť při západu slunce“.  To naplno dokázal třeba v hitovce Release Your Problems nebo závěrečné Talk is Cheap.

Čtěte také: Festival Colours of Ostrava zahájen. MGMT podlehli zvěstovačům Ježíše

A pak už se horkem sužovaný dav přesunul od pódia s cejchem jednoho nejmenovaného potravinového magnáta směrem k téměř divadelním prostorám haly Gong. Tam měl už za pár minut začít jeden z nejlepších koncertů letošních Colours. Na podium nakráčel už od pohledu kovaný Islanďan Ólafur Arnalds. Roztomilou angličtinou se představil a hned zapojil do svého vystoupení diváky. Na iPad si nahrál jejich hlas a následně ho použil v úvodní skladbě. Během ní ho doprovodil smyčcový kvartet a jeden expert na elektroniku. Bylo to zasněné a nekonečně gradované, pořád však ve znamení ticha a zádumčivosti.

Největší prostor pochopitelně dostalo poslední album For Now I Am Winter, v jedné ze skladeb však Arnalds sáhl i do archivu a houslistku nechal decentně zmítat v dlouhém sólu. Potlesk kolosální. Kdo zná islandského hudebníka jako striktně instrumentální personu, toho překvapil příchod vokalisty Arnolda Dana. Dvoumetrový pořez ze sebe začal soukat tóny jako z jiného světa. A tím také tahle magická hodinka skončila. Skromné rozloučení a hotovo. Hudebně i atmosférou adept na absolutní hodnocení.

To už však hlavní podium opanoval neskromně legendární Robert Plant s kapelou The Sensational Space Shifters, která se dá stručně popsat jako poměrně hustý odvar z Led Zeppelin. Jen ten Jimmy tomu prostě trochu chybí. I bez něj však Plant pořád umí a dokáže strhnout i o dvě generace mladší publikum.

Představil i skladbu z chystaného nového alba, které by mělo vyjít v září. Song se jmenoval Rainbow a rozjetá grupa za něj sklidila bezmála stejný potlesk jako za ty největší hity ze zlatého věku Zeppelinů. Úspěch měla i Little Maggie a pochopitelně také závěrečná Whole Lotta Love. Věkem staří páprdové v sobě dokonce našli i zbytky energie a vrátili se s jedním přídavkem. Modrý klobouk dolů.

Čtěte také: Druhému dnu Colours of Ostrava 2014 kralovaly ženy. Festival ovládlo Dánsko

Stage na kopci navázala zcela jiným žánrem. O temně bublavé tóny se podělili zámořští Darkside. Hodnocení však ponechám na objektivnějších, hodinka před závěrečným vystoupením se totiž pro autora těchto řádek nesla ve znamení alkoholové přípravy na Bastille. A vklad to byl více než dobrý.

Bastille uzavřeli třetí den Colours of Ostrava. Foto: Petr Piechowicz
Bastille uzavřeli třetí den Colours of Ostrava. Foto: Petr Piechowicz

Hopsání mezi vřeštícími patnáctkami se změnilo v jednu velkou oslavu, pochopitelně se všemi známými hity včetně Pompeii či Overjoyed. Dan Smith si to dokonce jednou štrádoval přímo doprostřed publika. I bez přídavku toho bylo víc než dost. Závěr vydařeného dne jak se sluší a patří.

Pavlína NouzováOčima Pavlíny NouzovéNěkdy narazíte na objektivně kvalitního hudebníka s precizně vypiplanou show, jindy na typickou popinu, která vás ale subjektivně zcela strhne. Bastille dokázali rozhopsat i toho nejpasivnějšího posluchače a Dan Smith při tom neustále komunikoval, pochodoval po pódiu a přesně ovládal kouzlo gradace.

Kapela totiž postupně zvedala krev v žilách a vysloveně bavila, například když zpěvák přešel po molu až k publiku a cestou zpátky omylem narazil do kytaristy, který se očividně chtěl pokusit o to samé. Postupně burcovali fanoušky k ještě většímu hluku, až u předposlední písně sám Smith spolu se dvěma bodyguardy vešel do publika a jen tak mimochodem si to proštrádoval přímo kolem autorky těchto řádků (sáhnout si by ale bylo trapné, že). Vše pak vyvrcholilo v hitu Pompeii, jehož výrazný a jednoduchý refrén zpívalo snad celé publikum.

A co nás čeká v den poslední? Tak třeba John Butler Trio, Graveyard Train, The National či Goat. Už nyní rekordní a nadmíru podařený ročník Colours of Ostrava pak před půlnocí uzavře John Newman.

Líbí se vám tento článek? Podělte se o něj s ostatními

Buďte první, kdo okomentuje tento článek!

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*