6 fotek 
Učebnicové pojetí českého humanismu málokdy osloví kohokoliv z nás. Přitom není nezajímavé, stačí jen otevřít několik poutavějších knížek a můžeme začít objevovat skryté souvislosti našich literárních dějin.
Město Telč se pyšní pestrou renesanční architekturou, Zdroj:wikimedia.org
Pravdou je, že nebýt husitského povstání, mluvilo by se dnes o české renesanci vedle italské nebo španělské. Vlivem husitství se však náš kulturní, a tedy i literární vývoj zastavil, což dlouhou dobu bránilo šíření myšlenek proudu renesance v našich zemích. Když se k nám konečně dostal, narazil tento nový směr na ustupující husitskou náboženskou ideologii, ale také na pozdně gotický dogmatismus. V neposlední řadě se střetnul s obrovskou nedůvěrou přijmout cokoliv nového.
To bylo možná také důvodem, proč se u nás renesance v pravém smyslu nikdy neprojevila. Užíváme proto spíše termínu český humanismus. Ten, jakožto hlavní renesanční proud, u nás zapustil pevné kořeny. Přesněji bychom mohli toto období konce 15. a celého 16. století popsat jako humanisticko-gotický směr s renesančními prvky. Ovšem je nutno podotknout, že tyto prvky se projevily pouze u jediného českého autora, a sice Hynka z Poděbrad, ještě k tomu poměrně sporadicky.
Na území renesančního letohrádku Hvězda proběhla i bitva na Bílé hoře
Slovo humanismus pochází z latinského humanus, tedy lidský. Tím je dán i smysl humanismu, totiž obrácení pozornosti od Boha směrem k člověku jako k individualitě, jež může svobodně myslet a jednat, současně je však za své chování zodpovědná. Humanisté zdůrazňovali moc a sílu lidského rozumu při poznávání okolního světa. Můžeme tedy říci, že prosazovali racionalismus. Řídili se zásadou ad fontes, což znamená k pramenům. V praxi tato zásada zahrnuje hledání, opisování a kritické hodnocení starých rukopisů antiky.
Dvojí podoba českého humanismu
V době rozvinutí tohoto směru u nás došlo k obrovskému rozmachu naučné prózy v nejrůznějších oborech, například v dějepisectví, jazykovědě, právnictví, genealogii a dalších. Současně s tímto rozmachem ubylo básnické tvorby, běžná byla pouze příležitostná poesie v podobě přání k narozeninám, svatbě, či oslavě určitých osob a měst. Humanistická tvorba se rozdělila na texty psané latinsky, které byly vyhrazeny nejvzdělanějším vrstvám, a texty české, jež byly určeny širokému čtenářstvu.
Takto ztvárnil Giuseppe Arcimboldo podobu Rudolfa II.
Centrem latinského humanismu se stala královská kancelář v Praze, na Moravě to byla kancelář olomouckých biskupů. Představiteli latinského humanismu byli především katolíci, kteří se soustřeďovali na pěstování vytříbené latiny klasického starověku, kromě toho udržovali živé kontakty s předními představiteli evropského humanismu. Mezi latinské autory řadíme například Jana z Rabštejna, královského diplomata, ale i horlivého katolíka Bohuslava Hasištejnského z Lobkovic či biskupa Jana Skálu z Doubravky (Dubraviuse).
Český humanismus
Česky psanou tvorbou, označovanou také jako národní humanismus, se staly převážně překlady antických a soudobých renesančních autorů. To proto, že bylo třeba pozvednout češtinu na úroveň latinských textů, tedy vyjádřit v češtině naučné texty srozumitelnou formou. O to se snažili zejména Řehoř Hrubý z Jelení, spisovatel překladatelské činnosti; Viktorin Kornel ze Všehrd, jenž se zapsal do historie svou Předmluvou, která se stala programem národního humanismu, ale i Jan Blahoslav, historik a učenec Jednoty bratrské.
Kráčejícího koně a koně s hadem vytesal Adrien de Vries
V textu bychom rozhodně neměli zapomenout na jméno Daniela Adama z Veleslavína, významného tiskaře a nakladatele. Jednou z legendárních postav našeho českého humanismu je Václav Hájek z Libočan, který se zapsal do povědomí české historiografie svým dílem Kronika česká. Ta se sice stala čtenářsky mimořádně úspěšnou, avšak byla napůl smyšlenou historií oslavující šlechtu, pro niž byla napsána. Mezi další národní humanisty řadíme například Mikuláše Dačického z Heslova, Oldřicha Prefáta z Vlkanova nebo Kryštofa Haranta z Polžic a Bezdružic.
Závěrem
Nebylo by logické, abychom si hned na začátku pamatovali všechno. Přesto je však dobré projít si základní kostru českého humanismu postupně, průběžně si zapamatovat jednotlivá jména. Pomocí vložených odkazů v textu si můžete tento shrnující článek prohloubit o poznatky jednotlivých děl a spisovatelů přelomu 15. a 16. století. Učení jde i s humorem, jak dokazuje například prozaická satira Frantova práva, kde autor přikazuje pravý opak toho, co se sluší a patří. Nebo takový text „doktor Grobian“, který radí, jak se (ne)chovat u stolu. Oboje přináleží českému humanismu. Jak vidíme, vstřebávání znalostí může být i humornou siestou.
Zdroj: Vladimír Prokop. Dějiny literatury od starověku do počátku 19. století. Sokolov: O.K.-Soft, 2004
