Učitelům daly ve výuce svobodu a nenutí je pracovat s pevně danými osnovami, obsahujícími nepotřebné i nevhodné pasáže. Jsou pro naše školství skutečně přínosem?
Od roku 2005 si mohou učitelé na školách vytvářet své vlastní vzdělávací programy, Foto: Tomáš Polák, TOPZINE.cz
Poprvé vyšly nově koncipované osnovy v platnost opatřením tehdejší ministryně školství Petry Buzkové z 13. prosince 2004 a účinnosti nabraly k 1. únoru 2005. Dokument má několik podob, které se odvíjejí od druhu zařízení.
V současnosti platí v našem školství následující vzdělávací programy:
– Rámcový vzdělávací program pro předškolní vzdělávání
– Rámcový vzdělávací program pro obor vzdělání základní škola speciální
– Rámcový vzdělávací program pro základní vzdělávání (včetně úpravy pro žáky s lehkým mentálním postižením)
– Rámcový vzdělávací program pro obor vzdělání praktická škola jednoletá a dvouletá
– Rámcový vzdělávací program pro gymnázia (včetně úpravy pro gymnázia se sportovní přípravou)
– Rámcový vzdělávací program pro odborné vzdělávání (včetně nástaveb a konzervatoří)
– Rámcový vzdělávací program pro základní umělecké vzdělávání
– Rámcový vzdělávací program pro jazykové školy s právem státní jazykové zkoušky
Osnovy v rukou učitelů a nová průřezová témata
Cílem těchto programů bylo určit standard pro jednotlivé etapy na zmíněných stupních vzdělávání, kterého by měl každý žák dosáhnout. Nejde prioritně o to, aby se mechanicky naučil přesně definované učivo, ale o stupeň vědomostí, které výukou získá. Podoba a obsah je přitom do velké míry ponechána v rukou učitelů a ředitelů škol.
Pro názornost si uvedeme příklad z rámcového vzdělávacího programu pro základní vzdělávání. V kapitole pro český jazyk a literaturu, podkapitole Jazyková výchova je uvedeno například následující (jedná se pouze o výčet pár vybraných bodů):
Spisovně vyslovuje česká i běžně užívaná cizí slova; samostatně pracuje s Pravidly českého pravopisu, se Slovníkem spisovné češtiny a dalšími slovníky a příručkami; správně třídí slovní druhy, tvoří spisovné tvary slov a vědomě jich používá ve vhodné komunikační situaci.
(Rámcový vzdělávací program pro základní vzdělávání (se změnami k 1. 9. 2010). Praha: Výzkumný ústav pedagogický v Praze, 2007. s. 23.)
V praxi to znamená, že si každá škola vytváří vlastní dokumenty, takzvané školní vzdělávací programy, které sice vycházejí z rámcových, ale pedagogickým pracovníkům dávají notnou dávku svobody. Školy tak mohou zohlednit při přípravě vlastních osnov potřeby žáků či specifická témata v rámci regionů.
Do programů byla také zařazena průřezová témata, týkající se soudobých problémů. Například do výuky dějepisu a občanských nauk se nově zařazuje průřezové téma Člověk a společnost, které má žáky připravovat na občanský život – naučí je vážit si hodnot kulturního dědictví, chápat fungování demokratické společnosti, respektovat lidská práva a jiné.
Odpoutáním učitelů od státem pevně daných osnov se vedle toho mohla eliminovat nutnost biflování učiva, což umožňuje učinit výuku více interaktivní a zábavnou. Nepodstatná a nevhodně pojatá témata, která často figurovala ve starých osnovách, mohly také školy konečně vyřadit. Všeobecně se tedy jednalo o vítanou změnu v českém školství.
Asi třetina škol bere programy vážně
Již ve fázi příprav se však proti návrhu stavělo mnoho učitelů. Mnohým z nich vyhovoval starý systém, který stanovoval přesný obsah probírané látky i metodické pokyny, jak jej žákům mají předávat.
Krom toho, že programy vyžadují po učitelích mnohem více kreativity a naklonění novým principům ve výuce i častější vzájemné diskusi a spolupráci, si mnozí z nich stěžovali na nedostatek materiálů a institucí, na které se školy mohou spolehnout. Sám ministr Dobeš dlouhodobě rámcové vzdělávací programy kritizoval pro údajnou přílišnou individualizovanost a bezbřehost.
Pravdou je, že učitelé jako špatně placení, byť vysokoškolsky vzdělaní pracovníci již často nemají energii na další vymýšlení nových věcí. Nebo prostě nechtějí. Učitel dějepisu na chrudimské Základní škole Dr. J. Malíka, Mgr. Roman Anýž, řekl v březnu týdeníku Respekt, že odhadem třetina ze čtyř tisíc základních škol bere programy vážně, ostatní je vnímají jen jako zbytečnou práci navíc.
Dobeš posadil na koně pasivní učitele
Publicista Tomáš Feřtek (Reflex) k tomu navíc uvedl, že ministr demoralizoval učitele, když se snažil o vyčištění programů a v podstatě o návrat ke starým osnovám. Podle Feřteka učinil z inovativních pedagogů, kteří vložili do neotřelých školních programů spoustu práce, bloudy, a na koni potom jsou ti, kteří se o žádné změny vůbec nesnaží.
Dva odlišné přístupy k výuce však nejsou jen o míře bezbřehosti, ale také o tom, s čím se v praxi učitelé spokojí. Pokud jim stačí, že se žáci nabiflují informace z učebnice a svými otrávenými tvářemi budou dávat jasně najevo svůj názor, můžeme se klidně vrátit zpět ke statickým osnovám. Pedagogům jako právě Romanu Anýžovi se však podaří třídu zapojit do diskusí a brainstormingů a učinit tak výuku mnohem zábavnější i smysluplnější pro obě strany.
Přestože jsou rámcové vzdělávací programy do velké míry revolučním krokem v českém školství, postoj nemalé části pedagogů i ministerstva školství (zejména za úřadování Josefa Dobeše) brání využití jejich úplného potenciálu v praxi.
