Co je to… EMO?

Jedním z nejdiskutovanějších fenoménů hudební scény je v poslední době EMO. Většina lidí si představí temně nalíčenou mládež s dlouhými patkami a sebevražednými sklony. Málokdo už ví, že se pod pojmem EMO ukrývá směr rockové hudby, charakteristický melodičností a texty, ve kterých se autor zpovídá ze svých pocitů. Stejně tak můžeme EMO chápat jako subkulturu převážně mladých lidí, kteří se identifikují s touto hudbou. EMO ve své hudební formě má mnoho podob, takže je lze spíše považovat za soubor tendencí než specifický hudební žánr.

Kořeny EMO sahají do Ameriky osmdesátých let, kde z washingtonské hardcore punkové scény začaly vybočovat kapely jako Rites of Spring nebo Embrace a nekompromisní tvrdost hardcoru obohatily o melodické kytarové pasáže a osobité intimní texty. Přítomnost emocí v hudbě přinesla nové označení emocore (zkratka pro emotional hardcore). Důležitým prvkem byl důvěrný vztah  mezi muzikanty a obecenstvem. Na tzv. ‚,Revoluční léto‘‘ 1985 později navázaly další kapely jako např. Gray Matter, Beefeater nebo Lunchmeat a připojily se k nové vlně, která měla obnovit zapomenutou kreativitu.

Přestože se termín emocore začal spojovat se zmíněnými kapelami, hudebníci samotní se s ním neztotožňovali. Zakladatel Embrace, Ian MacKaye, jedna z ústředních postav, které stály v počátcích emotional hardcore , používání tohoto termínu okomentoval následovně: ,,the stupidest fucking thing I’ve ever heard in my entire life.‘‘ Jednou však přišel moment, kdy lidé toto slovo začali používat, přestože ho neměli rádi, stejně tak, jak tomu bylo u grunge.

Washingtonská scéna sice nefungovala dlouho, po několika letech se většina kapel (včetně Rites of Spring a Embrace) rozpadla, přesto měla zásadní význam, protože položila základy pro rozvoj EMO. Pouze v osmdesátých letech se emocore mohl považovat za samostatný hudební žánr. Inovace washingtonské scény se rozšířily po celé Americe a ovlivnily mnoho lokálních kapel. Komerční úspěch alba Nevermind od Nirvany přitáhl pozornost médií (a tím i fanoušků) k undergroundové hudbě a subkulturám. Z nich se najednou stal velký obchodní artikl. Mnoho mladých lidí se začalo hlásit k této hudbě, a EMO se tak postupně posunovalo do mainstreamu.

Hlavní roli v této fázi hrály kapely Sunny Day Real Estate a Jawbreaker, které využily kombinací hardcoru s pop punkem a přilákaly fanoušky na osobité, tajemné texty plné metafor, které často vycházely z deníkových zápisů samotných hudebníků. Druhá polovina devadesátých let dala vzniknout novému EMO zvuku, který byl kombinací hardcorové vášně, indie-rockového důvtipu a punk rockové energie s nedbalejší a jemnější kompozicí písní a truchlivých zpěvů.

Významnou roli sehrály v devadesátých letech kapely The Promise Ring a Weezer. První propagovala nový zvuk EMO a druhá se zapsala do historie albem Pinkerton. Obvyklý power popový zvuk kapela nahradila temnějším a drsnějším a umocnila ho texty o nejistotě a zavržení.

Přechod EMO do nového tisíciletí je jednoznačně spojen se skupinou Jimmy Eat World, která s albem Bleede American, nahraným na vlastní náklady, získala v roce 2002 platinovou desku, a tím definitivně přesunula EMO do mainstreamu. Následně se dostavil i úspěch kapel Dashboard Confessional, Alkaline Trio nebo Saves the DayScreamo. Příkladem může být kapela Thursday, která v roce 2001 vydala album Full Colapse, a dalších.

Souhrnně se o EMO dá říct, že je to soubor hudebních tendencí, které využívají prvky z hardcoru, punku, punk rocku, pop punku, metalu, ale i elektroniky. Neodmyslitelnou součástí jsou osobní, smutné texty, ve kterých se autor vyzpovídává z nešťastné lásky, smutku, křivd apod. EMO v současnosti eskaluje od jemnosti akustických kytar, často doplněných klavírem, jejímiž představiteli jsou např. Dashboard Confessional, až k tvrdosti a řevu v podání Underoath.

Pro zájemce o podrobnější informace o EMO jako hudebním stylu doporučuji knihu Andyho Greenwalda Nothing Feels Good: Punk Rock, Teenagers, and Emo, ze které jsem čerpal.