2 fotky 
!Reportáž!V pražském kině Ponrepo právě běží ozvěny hamburského Cinefestu, festivalu, na němž se promítají většinou staré filmy, na které byste jinak nenarazili. Podobně je na tom i Červený a černý, pro někoho známý jako Tajemný kurýr, z roku 1928.
Hlavní hrdina Julien z filmu Červený a černý, Zdroj: distributor filmu
Červený a černý je sice němý film, ovšem délkou dosahuje 100 minut. Což může působit na první pohled mírně únavně, ovšem CineFest se rozhodl promítání ozvláštnit. Diváci tak zhlédli snímek s živým klavírním doprovodem Marie-Luise Bolteové, která speciálně pro Cinefest složila skladby dlouhé celkem více než hodinu a půl.
Během promítání v Česku je také všechny odehrála, a to za naprosté tmy a bez not, aby divákům nijak nenarušila zážitek z filmu. Když se vezme v potaz ještě fakt, že hrála 100 minut v kuse, stává se její výkon vrcholem celého promítání.
Osmdesát let stará klasika
Na snímku Červený a černý je sice znát jeho stáří (muži jsou nalíčeni, herecká gesta jsou teatrální, mimika přehnaná…), ale není mu to příliš na škodu. Pouze tempo se ke konci filmu zpomaluje, za což ale může množství změn oproti knižní předloze.
Původně se film překládal jako Tajemný kurýr, pouze pro potřeby Cinefestu je ale v programu kina Ponrepo (vůbec první kino v Československu) uváděn jako Červený a černý. Tento název mnozí z nás znají ještě ze středních škol, kdy ho vídali na seznamu povinné četby. Spisovatel Stendhal tento román zamýšlel jako střet jedince a společnosti, která se ho snaží dohnat k určitému jednání, které se mu vlastně příčí, ale nemůže si pomoci – chce stoupat po žebříčku výš a výš.
Italský režisér Gennaro Righelli ovšem využil jen základní dějovou linku, několik jmen a zbytek vyplnil politikou, což se mu ale i vymstilo. Z počátku je příběh tvořen jen sledem milostných avantýr a snahou Juliena dostat se ve společnosti co nejvýše. Jak se do toho ale začne míchat revoluce a sesazení krále, snímek začne působit dojmem, že už měl dávno skončit a nyní je pouze nastavovaný.
Patetičnost němé filmy nemusí nutně provázet
Konec, který je oproti knize absolutně odlišný, už pak jen podtrhává patetičnost, ke které tvůrci sklouzli. Kdyby se drželi knihy, vznikl by legendární německý němý film, který by se vyrovnal i Upírovi Nosferatu. Takhle jde o snímek, který má jistě své kvality a ve dvacátých letech byl vrcholem kinematografie, jenže současnému průměrnému divákovi už moc neřekne.
V rámci Cinefestu se promítají i další staré filmy, a to Černá kavalérie, Německo v roce nultém, Palermo nebo Wolfsburg a Žena pro všechny. Letošek se nese v duchu filmové reflexe vztahů Německa a Itálie, takže koho z vás toto téma zajímá, až do 9. února máte příležitost na festival zajít.
