Chceme děj! křičí čtenáři. Jsme proto povrchní?

Zdá se, že se knižní trh dostal do stadia totálního upřednostňování výnosu z prodeje nad kvalitou vydávané literatury. Tak se na pulty dostávají převážně knihy, u kterých je zaručeno, že uspokojí masy čtenářů, ale umělecká hodnota často není brána v potaz. Jedná se o úpadek nebo o vývoj?

Ilustrační foto, zdroj: sxc.hu.

Poptávka čtenářských mas je jasná: lačnost po napínavém příběhu, stále proudícím ději, neustálé akci. Literatura, která splňuje tyto požadavky, si klade za cíl přinést čtenáři oddych, potěšení, pobavení, zvláště po těžkém dni v práci nebo ve škole. Takový typ čtenáře si jistě neotevře knihu, nad kterou by si musel zatížit hlavu přemýšlením. A jelikož takoví čtenáři zaujímají valnou většinu populace, přesouvá se poptávka knih z hodnotné beletrie na literaturu oddychovou, až brakovou.

Jen děj? A kam se poděla čtenářova touha po intelektuálním povznesení?

Heslo dějová akce nade vše! se zdá být hlavní myšlenkou současného trendu na knižním trhu. Literatura však není jen o ději a o příběhu, jak zmiňuje i britský spisovatel a kritik John Lucas ve svém nedávno publikovaném článku v elektronické podobě britského deníku The Guardian. Tvrdí, že dějová linie sice může být velmi účinným literárním prostředkem k vytvoření emocionálního účinku na čtenáře, ale zároveň nás nabádá k uvědomění si, že příběh není jedinou složkou v díle, která může vyvolat požitek.

Současní nakladatelé však tento názor evidentně nesdílí, a proto se výrazně liší typy knih běžně publikovaných v minulosti a dnes. Je téměř jisté, že hodně knih vydaných v předchozích stoletích by dnes vůbec nebylo připuštěno k tisku. Přitom je dodnes kritici uznávají. V této souvislosti dává Lucas příklad jedné ze sta nejvýznamnějších knih 20. století, The Recognition od Williama Gaddise. Je toho názoru, že by byl dnes tento příběh padělatele umění nakladateli odmítnut. Nemá totiž dostatečně rozvinutou dějovou složku a chybí mu stěžejní událost, která by podnítila čtenářovu zvědavost na samotném začátku.

Bylo to tak vždy?

Jistě je na místě otázka, jestli se jedná jen o stav současný nebo zda má tento trend v literatuře dlouhodobější charakter táhnoucí se už z předchozích století. Nechci tvrdit, že lidé v 19. století nečetli pro pobavení mysli a že měli v hlavě jen umělecký požitek, který jim literatura přinášela. Stejně tak není možné říct, že všichni spisovatelé v 18. století tvořili jen za účelem vyšších literárních cílů. Samozřejmě se i v minulosti objevovala spousta knih, které byly vydány jen kvůli komerčnímu využití. Možná nyní vnímáme pravý opak jen proto, že známe jen ty nejlepší kousky literatury z minulých dob.

Drží čtenářka na obraze J. H. Fragonarda z 18. století v ruce opravdu hodnotnější literaturu? Zdroj: commons.wikimedia.org

I kdybychom však pominuli tyto výrazně se neměnící podněty spisovatelů i čtenářů, proč tvořit a číst knihy, musíme vzít v potaz velkou proměnu ve spektru rukopisů, které pustí nakladatelé do tisku. Podle Lucase se dostane do obchodů „jedině to, co uspokojí ten nejširší možný okruh čtenářů“. To jsou bohužel převážně knihy, které zaujaly nakladatele na prvních třech stranách. Tyto tři strany totiž mají sloužit jako vypovídající hodnota pro celé dílo.

Podle tohoto malého střípku se nakladatel může dozvědět, jestli bude čtenář upoután příběhem hned od začátku, a může také odhadnout, zda dílo podá dostatečně zapletenou zápletku. Už si ale neudělá obrázek o celkové kompozici, použitých literárních prostředcích, zkrátka nad tím, jakým způsobem je dílo vytvořeno. Kdyby to takhle platilo i v minulosti, „jaký by pak asi byl osud Sartreovy Nevolnosti, Beckettova Nepojmenovatelného, Proustova Hledání ztraceného času nebo, nedej bože, Joyceových Plaček nad Finneganem?“ uvažuje Lucas.

Na druhou stranu samozřejmě nevíme, kolik Joyceů nebo Beckettů dříve nebylo připuštěno k tisku. Je možné, že jich bylo hodně. Nakladatelé mají velkou zodpovědnost, když přijímají a odmítají knihy – mohou tak totiž lidstvo připravit o literaturu, která by mohla být v budoucnosti velice uznávaná. Vzhledem k překotnému odmítání textů je možné, že se nikdy nedozvíme o „budoucích Gaddisech, Beckettech nebo Joyceích, kteří tak nikdy neobohatí naši kulturu, ani pochopení nás samých,“ dokončuje Lucas.

Podobný stav v divadle

Myšlenka, že hodnota díla je jedna věc, jak dobře se bude prodávat však věc druhá, se ale nevyskytuje jen v literatuře. Současné divadlo je přímým důkazem konkurenčního boje a snahy o vysoké finanční výnosy. Proto se hodně současných scén přiklání k povrchním, někdy až vulgárním rádoby komediím, které téměř úplně poztrácely Molièrovu brysknost vtipu nebo Shawovu satiru.

Současné obecenstvo se směje obdobně jako to minulé. Jedná se ale o stejný humor? Zdroj: commons.wikimedia.org.

Stejně jako většina dnes vydávané literatury slouží i tyto hry k oddychu, pobavení a chvilkovému úniku ze stereotypu každodenního života. Navíc se zde ještě objevuje otázka prestiže, tedy: chodím do divadla, proto si mohu připadat na výši – žiji kulturním životem. Situace ovšem nemá jiné řešení. Podobně jako je spisovatel vázán na nakladatele, ten na akcionáře a na nátlaky trhu, je tady dramaturg ovlivňován poptávkou obecenstva, aby se nepřesunulo ke konkurenci a nezapříčinilo tak zánik divadla.

Jsme povrchní?

Z výše uvedeného textu by mohlo vyplývat, že je celá populace prostoupena povrchností. Takový ortel však nemůžeme vyřknout, protože je pravda, že se nemůžeme pořád zabývat jen povznesenými záležitostmi plnými intelektu a vážnosti. Když si to vezmeme z opačné stránky, tak i to, že dodnes vůbec funguje knižní trh, napovídá, že se populace nesnaží jít vždy přízemní cestou úniku z reality.

Možná je pravda, že kladením přílišného důrazu na naše pobavení ztrácíme nadhled nad uměleckou stránkou děl i význam naší literární a divadelní kultury. Možná se kvůli komerci vytrácí z tohoto umění to podstatné. Divadla i nakladatelé peníze potřebují pro svou existenci, proto se musí přizpůsobovat poptávce obecenstva/čtenářstva. Jen je škoda, že se tak zvláště literatura odklání od svého tradičního poslání – předávání uměleckého prožitku.