3 fotky 
Pojďme Charlotte Gainsbourg chvíli říkat Žena roku 2009. Téhle herečce/zpěvačce se v uplynulém roce totiž povedlo excelovat na obou polích svého působení. Jednak oslnila v kontroverzním snímku režiséra Larse von Triera Antikrist a také vydala své třetí album IRM, které v jejím případě vůbec poprvé překračuje hranice ambic pouhé zpívající herečky.
Charlotte Gainsbourg, Zdroj: drewtexsbury.com
Zpočátku byla Charlotte jen dcerou francouzského hudebníka a filmaře Serge Gainsbourga a britské zpěvačky a herečky Jane Birkin. Poté, co jako zpěvačka v roce 1984 debutovala v šokujícím společném songu se svým otcem (jmenoval se Lemon Incest a tehdy postavil na nohy celou Francii, byl totiž odsuzován za údajnou propagaci incestu a pedofilie) a ve svém prvním sólovém albu Charlotte for Ever, které pro ni v roce 1986 kompletně napsal také její otec, se však Charlotte začala stavět na vlastní nohy.
Bez asistence rodičů začala intenzivněji točit filmy, v roce 2000 hostovala v songu What It Feels Like For A Girl na Madonnině albu Music a ze všech sil se snažila ponechat pojítko ke slavnému otci pouze ve společném příjmení. S vydáním druhého alba se Charlotte rozhodla počkat, jeho čas přišel až po dlouhých dvaceti letech po debutu. Domluvila se na něm se svými krajany – duem Air – a leaderem legendárních Pulp Jarvisem Cockerem a z jejich autorské spolupráce nakonec vzešlo album 5:55. „Nemůžu nic dělat sama. Líbí se mi ta idea vstupování do světa někoho jiného, v jeho práci nacházím pro sebe větší svobodu. Je to pro mě mnohem přijatelnější než mít kompletně volnou ruku a moci vytvořit prakticky cokoli,“ říká.
Ze stejného důvodu se ani do prací na aktuálním albu IRM nevrhla sama. Že by chtěla natočit další album, Charlotte napadlo ve chvíli, kdy byla zavřená v tunelu magnetické rezonance, která jí měla vyléčit krvácení do mozku, které jí lékaři zjistili krátce po úrazu na vodních lyžích. „Když jsem byla uvnitř té věci, začala jsem přemýšlet o hudbě. Ten zvuk, který ta mašina vydávala, jsem dostala chuť použít v některé ze svých písní,“ popisuje zpěvačka. Když krátce na to na dvou akcích potkala Becka, vyhlášeného kolážistu všech hudebních stylů, na které si vzpomenete, přestala všechno brát jako pouhou souhru náhod, sehnala si Beckovo číslo a požádala ho o spolupráci. Z dohody o menší výpomoc v několika tracích se nakonec vyklubala spolupráce na celém albu.
Charlotte Gainsbourg a Beck, Zdroj: thequietus.com
Album Charlotte pojmenovala právě po přístroji, který jí zachránil život, tedy IRM (francouzsky Imagerie par résonance magnétique) a opět na něm zpívá většinu písní anglicky. Sama říká, že zpívat ve francouzštině je pro ni složité: „Je to kvůli tomu, že francouzštinou bych nepřímo odkazovala ke svému otci, což už takhle dělám dost. Nechci, aby v textech byla nějaká podobnost s ním. Ne snad proto, abych za každou cenu ukázala, že jsem jiná, ale je to pro mě mnohem snazší.“
Že je Beck jasnou sázkou na jistotu, se zde opět potvrdilo, stejně jako fakt, že dát pero do ruky jemu znamená přizpůsobit se jeho rukopisu. IRM působí jako věrný souputník jeho vlastního alba Modern Guilt z roku 2008 s rozdílem v ženském vokálu a přístupnějších textech. Právě jimi Charlotte albu vdechla osobitý charakter, většinu z nich napsala sama pod vlivem minulých událostí ve svém životě. Dalším specifikem je její hlasový projev, který ochotně přeskakuje od balad k rytmicky úderným skladbám. A když si k tomu přidáte přesvědčivost, s jakou si stříhá klitoris v Antikristovi, nic jiného než obdiv k ní vás nemůže napadnout.
