Charles Baudelaire: Květy zla kvetou v každém z nás

FOTO: Květy zla
V Květech zla začínáme nacházet krásu v ošklivosti. Zdroj: sxc.hu

Sbírka dekadentní poezie prokletého básníka Charlese Baudelaira vyvolala ve své době pohoršení a vlnu ostré kritiky. Verše šokují svou upřímností a odhalují krutost a zlo ukryté v každém z nás.

FOTO: Květy zla
V Květech zla začínáme nacházet krásu v ošklivosti. Zdroj: sxc.hu

Baudelaire bývá často označován za otce dekadentní poezie. Inspiroval řadu mladších básníku, kteří ve svém díle vzdávali hold jeho géniu. Ve svých básních se zabývá smrtí, zlem i láskou a patří ke generaci takzvaných prokletých básníků. 

První léta nešťastného života

9. dubna 1821 přišel na svět v jednom z úzkých pařížských domů Charles Baudelaire. Carolina, Charlesova matka, byla o třicet čtyři let mladší než její manžel Francois Baudelaire. Francois Baudelaire byl zámožný gentleman, který vždy dbal na dobré mravy a kromě malby a umění se plně věnoval svému malému synovi.

Po prvních šest let svého života Charles vyrůstal ve spokojené a milující rodině. Všechno se změnilo na podzim roku 1827, kdy zemřel jeho otec. Přes všechen zármutek se Charlesova matka Carolina o dva roky později znovu provdala za generála Aupicka, tvrdého zodpovědného muže, který měl být po zbytek života Charlesovi druhým otcem.

Měl problémy na gymnáziu, ze kterého byl později také vyloučen, a maturitu musel složit soukromě. Když později prohlásil, že se chce věnovat literatuře, reakce obou rodičů byla výrazně negativní.

Cestování po Orientu a návrat domů

Po ostré rozepři s generálem Aupickem byl Charles donucen opustit domov a odplout na lodi, která mířila do Středomoří i Orientu. Cestování značným dílem inspirovalo Baudelairovu tvorbu a autor vzpomíná na čas strávený na lodi například ve své sbírce Malé básně v próze.

Po návratu domů si Charles uvědomil, že se musí postavit na vlastní nohy a začít se věnovat své tvorbě. Odstěhoval se od rodičů a z renty po otci si honosně zařídil nový byt. Dvacetiletý Baudelaire byl typickým prototypem anglického dandyho. Měl vlastního krejčího, který tohoto vždy upraveného muže oblékal do elegantních kabátců a obleků. V bohémských kruzích, kde se začal pohybovat, působil jako zjevení.

Baudelairova černá Venuše

Básníkův život se od základu změnil, když jednoho večera v divadle spatřil ženu, která měla být jeho celoživotní partnerkou i múzou. Jeanne, mulatka s drsným hlasem, učarovala Baudelairovi tak, že se ihned další den přestěhoval do její blízkosti.

„Básník se těší té neobyčejné výsadě, že ze své vůle může být sebou samým i někým jiným. Zachce-li se mu, vstoupí do každé lidské bytosti jako ony bludné duše hledající schránku těla.“

Co se jeho tvorby v tomto období týče, byla nevalná. Občas publikoval v časopisech své kritiky nebo krátké sloupky. Baudelaire po svém otci zdědil svůj cit pro výtvarné umění a našlo by se málo lidí, kteří dokázali tak vášnivě oceňovat génia některých malířů. Věnoval se kritice Delacroixe a později Maneta, Nadara i Wagnera.

Na barikádách svobody

V době revoluce v roce 1848 stál Baudelaire na vrcholu barikád s červenou vázankou kolem krku. Přesto se však nikdy nestal pravověrným demokratem a jenom co se revoluční vřava uklidnila, začal jí básník pohrdat a jeho politické cítění dosti ochablo. Krátce přispíval do revolučního časopisu a společně s přáteli založili Salut Republic!, časopis, který vydal pouze tři čísla a zkrachoval.

Přes svou závislost, tíživou finanční situaci a nedostatek inspirace však objevil dílo muže, které mu dodalo novou chuť do tvorby a výrazným způsobem jej ovlivnilo. Proslulý americký spisovatel hororových povídek a poezie Edgar Allan Poe zapůsobil na Baudelaira tak silným dojmem, že se ihned pustil do překládání jeho knih. Baudelairovy francouzské překlady jsou nyní vysoce ceněny, avšak tehdy v polovině 19. století mu slávu ani peníze nepřinesly.

Krutá kniha nemravných veršů

V roce 1857 vyšly Květy zla. Některé básně byly již předtím publikovány v různých časopisech, avšak byla to teprve kniha, co vyvolala v tehdejší Paříži rozruch. Kritika smetla Květy zla ze stolu několika úsečnými články, které obviňovali Baudelaira z nemorálnosti, obscénnosti a dokonce i nedostatku talentu a šílenství. I ti kritici, kteří se považovali za Baudelairovy přátele, se zdráhali napsat o sbírce byť jedno kladné slovo, a tak zůstalo básníkovo dílo zcela zneuznáno.

„Do této kruté knihy uložil jsem celé své srdce.“

Kritika Květů zla dosáhla až takových mezí, že byl autor žalován za urážku náboženství a nemorálnost. Baudelaire se mohl obhajovat, jak chtěl – citovat zdánlivě nemorální pasáže z děl jiných autorů či podávat vysvětlení svého díla; nic nepomohlo a on i vydavatel museli zaplatit pokutu. Částka nebyla vůbec vysoká, ale na cholerického a ješitného Baudelaira působila jako urážka a rozhodně mu neulehčila jeho finanční situaci. Květy zla mu tedy nepřinesly téměř žádný výdělek a on se stále více musel spoléhat na pomoc své matky, která byla vždy ochotna svého syna založit.

Veršování o smrti a lásce

A co byla na sbírce vlastně tak skandálního? Dnešního čtenáře naturalistické výjevy a zdánlivé kacířství již nepřekvapí. Přesto má při čtení neodbytný pocit, že se v něm něco zlého probouzí a že krutost, která jej obklopuje, pochází z lidského nitra stejně jako z přírody.

Spleen a melancholii střídá agresivita a zuřivost, pojmy Dobro a Zlo již ztratily svůj význam a Baudelaire plive na vše, co bylo romantikům a realistům až po teď svaté. Místo lásky nabízí fetišistickou fascinaci a vilnost, smrt nepokládá za odchod na lepší místo, ale vidí v ní pouze proces hnití a rozkladu.

FOTO: Kniha
Baudelaire nepsal veršíky o lásce.

Baudelaire ve svých básních nepopisuje realitu. Pouze nabízí obrazy, které vystihují jeho náladu a rozpoložení. Tyto obrazy se možná zdají být hnusné a odpudivé, ale jedná se o výraz jeho zoufalství. Mučivá slova působí na čtenáře silným dojmem a podávají nedostačující představu toho, jaká muka musel autor vytrpět, aby ze sebe tyto kruté verše dostal.

Jednoznačně nejznámější básní ze sbírky je Zdechlina (často i Mršina), ve které autor popisuje své milé hnijící mrtvolu a připomíná jí, že i ji čeká stejný osud. V básni Víno vrahovo zase s cynickým úšklebkem na tváři popisuje slast z vraždy a v básni Albatros se objevují jeho vzpomínky z cestování. Celá sbírka je rozdělena do šesti cyklů odpovídajících tématice básní.

Poslední dny básníkovy

Od vydání Květů zla už Baudelaira nečekalo nic dobrého. Chtěl se stát členem Akademie, avšak jeho žádost byla brána spíše jako nevydařený vtip. Nikdo nestál o autora těch prokletých básní, a tak Baudelairovy ambice zůstaly nenaplněny.

Ke konci svého života odcestoval do Belgie, kde plánoval řadu přednášek o umění. O jeho přednášky však nikdo nestál a po třech nepodařených večerech, na které se dostavila pouze hrstka lidí, byly zrušeny. Baudelaire přes svůj odpor k zemi, ve které pobýval, však Belgii neopustil. Jeho choroba sílila a básník takřka neopouštěl svůj hotelový pokoj. Když se jeho zdravotní stav ještě zhoršil, konečně odjel z nenáviděné Belgie a vrátil se do Francie.

V Paříži se o něj starala jeho teď již ovdovělá matka. Jeho nemoc však již nemohlo nic zastavit a Baudelairův stav se den ode dne zhoršoval. Ke konci svých dní Baudelaire již nebyl schopen udržet pero a pouze diktoval dopisy svým blízkým.

„Oddat se krásnu, toť souboj, v němž umělec – ještě dřív než podlehne, řičí hrůzou.“

Dne 31. srpna 1867 podlehl tento výjimečný člověk, génius a nedoceněný umělec nemoci zvané progresivní paralýza. Několik let po jeho smrti začali umělci konečně nacházet krásu v jeho trpkých verších a jméno Charles Baudelaire se stalo synonymem pro dekadenci a krásu v ošklivosti. Baudelaire učaroval svým následovníkům, kterými byli Paul Verlaine či Arthur Rimbaud, a dodnes nabízí čtenáři náhled do jeho trpící avšak krásné duše.

Sen zvědavcův

Znáš, dobře jako já, rozkošná roztesknění,

o tobě také dí: „Podivný člověk ten!“

Umřel jsem právě teď! V zamilovaném snění

jsem toužil a se bál, zlo, jež mně vlastní jen.

 

Úzkost a naděje, v nichž vzepření není,

čím více osudný se k sklonu chýlil den,

chtivější, vábnější tím bylo utrpení.

Se světem běžným byl jsem rozloučen.

 

Jak dítě nedočkav jsem byl, bych hru již viděl;

tak jako překážku oponu nenáviděl.

Pak chladně pravda zjevila se touze.

 

Umřel jsem nevzrušen jitřenkou krutou:

Zahalen byl jsem. Jakže? Toto pouze?

Před oponou dál čekám vyhrnutou.

PORCHÉ, Francois: Bolestný život Baudelairův. Brno: Jota, 1994.

Líbí se vám tento článek? Podělte se o něj s ostatními

Tereza Turzíková
Autorka je redaktorkou rubriky Literatura magazínu TOPZINE.cz. Studuje jazykové gymnázium a věnuje se filmové tvorbě a výtvarnému umění. Mezi její záliby patří hudba a divadlo.

Buďte první, kdo okomentuje tento článek!

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*