!Ukázka z knihy!Nakladatelství Větrné mlýny vydalo sborník nazvaný Moje cesta ke svobodě, který tvoří texty lidí, jež jsou závislí na drogách a rozhodli se léčit, popřípadě lidí trávících svůj čas v některé z českých věznic. Topzine.cz z něj jako ukázku nabízí povídku Martina Ciny, který se ve stejnojmenné soutěži umístil na druhém místě.
Drogy na cestu ke svobodě nepatří, Foto: Martin Koubek, Topzine.cz
Moje cesta ke svobodě, tak se jmenuje sborník, který vydalo nakladatelství Větrné mlýny a který tvoří texty lidí, jež jsou závislí na drogách a rozhodli se léčit, popřípadě lidí trávících svůj čas v některé z českých věznic. Moje cesta ke svobodě je však také název literární a výtvarné soutěže, která se konala už potřetí, a která (kromě známého terapeutického účinku umělecké činnosti) měla její účastníky přimět k sebereflexi. Čtenářům, respektive návštěvníkům výstavy uspořádané ze soutěžních děl pak měla zprostředkovat autentický kontakt se světem, který by mnozí z nás raději neviděli. Tváříme se, jako by tito lidé neměli nárok na život ve společnosti.
Někteří mají šanci
Ivan M. Jirous, který byl jedním z pěti porotců (spolu s Alenou Blažejovskou, Lubošem Balákem, Danielem Krhutem a Terezou Kratochvílovou), v rozhovoru uveřejněném na začátku sborníku říká, že považuje za velmi dobré, pokoušejí-li se tito lidé nějak vyhrabat ze svých problémů. Důležité je podle Jirouse také to, že jim někdo podává pomocnou ruku: „Uvědomují si, že přesto, co se z nich skrze narkomanii stalo, jsou také lidi.“ Texty, které měl hodnotit, prý posuzoval jako literaturu. Na otázku, jestli jsou soutěžní texty dobré, odpověděl: „Není to dokonalé, ale někteří mají šanci. Museli by na sobě pracovat.“
Trochu jiný svět..., Foto: Veronika Telčerová, Topzine.cz
Soutěž pořádal tým centra Pasáž ze Sdružení Podané ruce, a to ve složení Pavel Nepustil (autor předmluvy sborníku), Miroslava Langrová a Zuzana Šilhanová. Fotografiemi sborník doplnil David Konečný. Topzine.cz přináší povídku Martina Ciny (*1982; Pasáž, Sdružení Podané ruce), který se v literární části soutěže umístil na druhém místě.
Vltava pod ledem (Martin Cina)
Šumění reality
Prásk.
Škrábání na sklo, protivný zvuky stejně jako zánět v hnijícím zubu, co musel pod vlivem narkotik ven.
Projdu stejnou náladou jako M. Sillote, který se prochází centrem Prahy.
Přímo k řece městských kanálů, plných zmočovanejch výkalů města.
Stejně jako spěchající dav.
A pro mě úsměvný pohled na fronty na košíky u Kauflandu.
Někde zvoní telefon, blesklo mi hlavou.
Teď jsem se vypotácel z podivný atmosféry psaní.
Cink, cink.
– No kdo je, znám tě? Co? –
– Hej, kámo, to jsem já, Millet Mollotov.
Sille, byli jsme spolu na C2 na cele 525. –
– Ty píčo, tak to je hustý. Mille, jakej diablo tě sem v zubech přištrachal v plesnivý povídce, kde píší bla bla, ty vole, stíháš to? Nebo jsi už zapomněl na přízvuk.
Nic, nemám kredit, kde jsi? –
– Sille, nechápu, jak tenhle trik děláš, to bla bla.
(v pozadí řve přijíždějící tramvaj směr Národní)
Nic Sille, musím končit, sejdeme se na srazu u Rusáka. Teď má dobrej matroš, kameny jak od Bebeta za 200.
Číslo máš, tak se ozvi.
Teď budu chvilku v Praze. Měj se. –
Konec hovoru.
Kurva, kde se tady bere ten smog dialogu, ve kterém řve přijíždějící tramvaj směr Národní.
Sillote tepe, v prstech muchlá dvě pětikila za muziku, co vytáhl někomu z káry.
Muchlá dvě pětikila – tři dobrý nástřely heroinu, který mu budou stačit tak do zítřejšího rána, mihlo se Sillotemu při zjištění, že mu je fakt blbě, že má zimnici, panenky jak po přestřelu perníkem nebo zkurveným kokainem, co muchlal někdo v prstech v kapse saka ve stejný tramvaji, stejně jak zimnici Sillote.
– Nic, mrdám na to, kde je? –
Vytáčím číslo na arabského kámoše, co sice nemá ten nejlepší herák, ale signál o nedostatku opia v těle a arabův zkurvenej vyzváněcí tón mi naznačoval, že to ten čurák zvedne.
– Hassan, čus, Sillot, můžeme se vidět –
– Evropa –
– Jasně – mumlám ho hluchého telefonu.
Vybíhám do tratě tramvaje jedoucí naproti mně, uskakuji, dobíhám socku.
– Kurva –
Kurva, kolik stanic, čumím, hledám v kapse diáky.
Bába naproti čumí jak jelen.
Vybíhám Václavák. Evropa.
Čumím, kde je Arab.
Probíhám pátečním davem, je něco po 6. večer.
Je tady.
Dvě Sillotova pětikila mění majitele.
Po střepech událostí jsem se vypotácel po nástřelu ze Silloteho příběhu.
Sillote muchlá dvě mince pro převozníka s vousem čaroděje, aby doplul na vlně heroinu až na konec jeho cesty ke svobodě.
Odbíhám z cesty, kde šumění ticha nepřestává odbíjet naši existenci po stopách příběhu.
Vnímám rozbředlé sněhy v prastarý ulici
Podivný havrani slintají na kus plesnivého chleba ve 4 ráno
Kolem se mihnul zápach Staroby
Bubnování větru oznamuje konec noci o potemnělé atmosféře
Co fučí na příchod slunce
Zhasínám světla, vcházím do ulice
Zabíhám za roh, potkávám dialog této noci
Kdy marně dopisuji konec
Jsem ale udiven
Vnímám teplé objetí paprsků
Ustávající Radost na mé tváři
Trochu unaven
Nasávám přicházející radost
Je půl pátý ráno, zapaluji si Marlboro
Zapínám boty, uháním prvním busem do práce
Jsem rád, že právě teď vnímám
Život pod Vltavou a neskutečný pach z hnízda holubů
Tam dole
Je půl pátý, za hodinu otvíráme
Mihlo se mi ještě hlavou
„Dobrý den, pane majore, dnes je počet vězňů pět. Jeden má leženku. Máme dvě žádosti,
která vám na ranním raportu dne 18. v měsíci listopad předávám jako velitel cely 525. Žádost k psychiatrovi má kolega nalevo – Aler Šamnov. Hlášení ranního raportu provedl velitel cimry, já, číslo 14 521, Sillote Millotov.“
„Dobrá Millotov, vaše patro má vycházky po patře. B1, D a pak až vy. Vy, jako velitel ložnice, mi do pondělního raportu sepíšete nákup odsouzených.
Pohov, můžete na postel.
Je pět.
Dejte cimru do cajku a za pět minut bude prohlídka cel, technická, takže jestli se tady zase vedle katru BUDOU VÁLET SVÁZANÝ KONĚ, ABYSTE MOHLI PSÁT TĚM SMRADLAVÝM KUNDÁM, co mají čtyři patra pod vámi díry, NEBO JINÝ PÍČOVINY, POČÍTEJTE S TÍM, ŽE CELOU KOBKU ROZHÁŽU, CELOU TU VAŠI SESTAVU V ČELE TADY S…“
Prásk.
„Pane majore, dneska máte náladu, si představte, že devět let musím s sebou vést furt ty samý rozhovory, které máte natočený, vy a kolegové bachaři, co náš vězně vnímají jen ta těch pár minut, co musí.“
Prásk.
Zabouchne se katr, stejně jako tenhle rozhovor mezi dosluhujícím majorem našeho pavilonu, ve kterém deset let marně zapomínám na to, že existuje příběh, ve kterém budu zase já držitelem svého jména a možná budu mít pocit, že se mám rád.
Jmenuji se Sillote M. Jsem ve státní vězeňské psychiatrii na uzavřeným oddělení, na patře, kde jsou cely jen pro jednoho člověka. Smradlavý hajzl u stolu, kam nám nosí žrádlo. Třikrát denně. Major je tady stejně dlouho jak já. Na tomhle zkurveným patře, kde není slyšet nic.
Když ráno obchází cely, tak podávám hlášení. Dělám, že je nás na cele pět a tak.
Sranda demence z tohohle pobytu.
Víš co, jediná moje cesta ke svobodě z týhle díry je nevěřit tomu, že život je vážnej.
Protože kdyby mi někdo řekl, že na tohle patro nikdy žádnej major nepřijde a Silloteho cela se nikdy neotevře…
Zkurvený doživotí.
Převzato ze sborníku Moje cesta ke svobodě. Vydalo nakladatelství Větrné mlýny, Brno 2011.
