2 fotky 
Spisovatel Jan Řehounek píše nejen o historii či Bohumilu Hrabalovi, kterého od dětství znal, ale nezapomíná ani na ty nejmladší čtenáře. Právě těm věnoval svou novou knihu Pohádky z kerského lesa.
Jan Řehounek se sochami. Zdroj: Soukromý archiv Jana Řehounka
Pohádky z kerského lesa jsou již Vaší pátou knížkou pro děti. Věnujete se ale i odlišným žánrům. V čem je pro Vás právě psaní pro nejmladší čtenáře zajímavé?
Je to úplně něco jiného než ostatní tvorba. Já se především věnuji literatuře faktu, což je hodně náročná záležitost. Nechci říct, že to není tvůrčí práce, ale jedná se spíš o skládání fakt. Pohádky jsou naopak odpočinek. Tam si zkrátka člověk může vymýšlet a může si trošičku nechat vlát fantazii.
Jan Řehounek (*1950) spisovatel, nakladatel a novinář se narodil v České Lípě, od svých šesti let však žije v Nymburce. Je autorem již dvaceti knih, nejčastěji se věnuje regionální historii (Osudové okamžiky, Dějiny kostela sv. Jiljí v Nymburce „jak kameny o nich mluví“), tvorbě pro děti (Pověsti z Kaplanky, Pohádky z kerského lesa) či velké osobnosti nymburského regionu spisovateli Bohumilu Hrabalovi (Bohumil Hrabal a jeho městečko, kde se (bohužel) nezastavil čas, Pohledy pro Bohumila Hrabala).
Třeba Pohádky z kerského lesa jsem psal tak, že jsem jel do Kerska, sedl si na určité místo, kde by se měla pohádka odehrát, a nechal jsem se inspirovat přírodou, atmosférou… To je na tom úžasné, že si člověk může dělat zkrátka co chce.
Dalo by se říct, že historii či literaturu faktu a tvorbu pro děti jste propojil v knize Pověsti z Kaplanky, jež se setkala s velkým ohlasem a která vyšla již podruhé…
Ano. Historie je můj koníček, zvlášť tedy historie Nymburka, protože se jí zabývám vlastně celý život. Tahle knížka vznikla hned po revoluci, kdy jsme založili Společnost přátel starého Nymburka a chodili jsme do škol na besedy a já zjistil, že děti o nymburské historii nevědí vůbec nic. Tak jsem tehdy přemýšlel o tom, jakým způsobem jim historii zpřístupnit a vymyslel jsem si skřítky Nárožníčky, kteří dětem vyprávějí zásadní příběhy z nymburské historie.
Je tvorba pro děti v něčem těžší?
Těžší je v tom, že pohádka musí dítě oslovit. Jestliže ho neosloví, tak si můžu vymýšlet blbosti a je to k ničemu. To, co napíšu, čtu svému čtyřletému vnoučkovi, konkrétně u Pohádek z kerského lesa byl vždycky prvním posluchačem, anebo chodím do mateřských nebo základních škol, čtu dětem pohádky a pozoruju, jak na to reagují.
Přečtěte si také naši recenzi na Pohádky z kerského lesa
Když jsem psal knížku Pravda pravďoucí, tak jsem asi pět pohádek úplně vyhodil, protože jsem zjistil, že na ně děti nereagují. V tom je těžší psát pohádky – musí totiž být blízké dětské duši, musí je oslovit a vycházet z dětského myšlení. A já jsem vlastně pořád takovej malej kluk, takže mi to potíže nedělá.
Máte ve své nové knize pohádek nějakou oblíbenou postavu?
Mým oblíbencem je hrnčíř Kuba, protože je to postava, kolem které se všechno točí. Já ty postavičky ale miluju všechny a především strašidýlka, protože u jejich tvoření může autor popustit uzdu své fantazii. U lidských postav se musí vycházet z toho, že člověk něco je, něco dělá, kdežto strašidla si člověk může vymyslet, jak chce.
Sice radši vymýšlím strašidla, která jsou hodná, nicméně v každé pohádce se nějaké zlo může ukázat, aby mohlo být potrestáno. Takže třeba čerti jsou tam taky.
Nová kniha pro nejmladší čtenáře přináší pohádky z konkrétních míst Zdroj: archiv nakladatelství Jan Řehounek-Kaplanka
Co všechno předcházelo vzniku Pohádek z kerského lesa a jak dlouho vlastně vznikaly?
Od myšlenky k vydání uběhl rok. Začalo to tím, že jsem před časem vydal knížku S pohádkami do Svatojiřského lesa a moji kamarádi Broňa a Jana Kubovi, kterým se líbila, přišli s myšlenkou, že by chtěli vlastní knížku pro svůj ateliér v Kersku. Jenomže jejich myšlenka byla taková, že by to mělo být jenom o hrnčířích, hrnčířství, čili by to byly hrnčířské pohádky.
Nějakou dobu jsem o tom přemýšlel, ale zjistil jsem, že by mě to hodně svazovalo, takže jsem vyšel z toho, že existuje pověst o dvou borovicích a napsal jsem o nich první pohádku. Donesl jsem ji Kubovům, oni si ji přečetli a řekli, že se jim to líbí, takže jsme se dohodli na tom, že to budou pohádky z Kerska a že hlavní postava bude hrnčíř Kuba.
Najdou se v Kersku ještě nějaké pověsti, které by třeba mohly být další inspirací?
Ne. Tam existuje jenom ta jediná. Polabí je chudé na pověsti nebo na pohádky vůbec, tady téměř nic neexistuje. Když jsem psal knihu Pravda pravďoucí tak jsem pátral, jestli tu existují nějaké pověsti nebo pohádky a našel jsem toho strašně málo, takže jsem dospěl k rozhodnutí, že si je musím vymyslet.
Již jste zmínil, že jste se při psaní nechal inspirovat kerskou přírodou. Místy, kde se pohádky odehrávají. Máte nějaké zvyky či zkrátka svůj způsob jak psát?
Píšu především ráno. Vždycky říkám, že jsem spisovatel sobotního rána, protože ve všední den jsem na to neměl čas. Dojížděl jsem do práce, vracel jsem se až večer a protože jsem ranní pták, tak v noci nenapíšu vůbec nic. Vstávám celý život ráno v pět, takže jsem i v sobotu ráno vstal v těch pět hodin a do devíti, než se to doma probudilo, jsem mohl psát. Měl jsem klid. Takže většinu věcí, které jsem napsal, jsem napsal v sobotu ráno.
Na co se v budoucnu mohou těšit nejmladší čtenáři?
Mám v hlavě několik projektů. Na jednom jsem začal pracovat, měl by se jmenovat Pohádky mašinky Lízy. Budou to železničářské pohádky o parní lokomotivě. K tomu mě inspiroval můj vnuk, protože miluje mašinky a vyžadoval, abych mu povídal o mašinkách. Tak jsem si začal vymýšlet a najednou se zrodil nápad na celou knihu. Ta je zatím ve stádiu zrodu, mám napsané asi tři pohádky. No, a protože se mi líbí myšlenka psát pohádky z konkrétního místa, tak jsem začal psát pohádky z Křince.
A co Vy a pohádky?
Pohádky od dětství nesmírně miluju, ať už v tištěné nebo televizní či filmové podobě. Z toho asi vyplývá i to, že je píšu. I když si cením kvalitních a pěkných pohádek bratří Grimmů nebo Hanse Christiana Andersena, nemám je rád, protože neodpovídají naší mentalitě. Podle mě jsou studené, severské, mnohdy jsou i kruté.
České pohádky jsou úplně o něčem jiném, jsou především laskavé, i když se tam zlo objeví. To u těch severských autorů není. Tam chybí laskavost. Je tam napětí, zlo a to já nemám rád.
