2 fotky 
V Rytířském sále Senátu České republiky byla dnes odpoledne za celoživotní dílo vyznamenána Jana Štroblová. Cenu nazvanou Vlastní cestou uděluje český Penklub, záštitu nad ní převzal Petr Pithart.
Básnířka Jana Štroblová se nebojí jít vlastní cestou, Zdroj: Libuše Ludvíková, Penklub
Dnes odpoledne byla v Senátu České republiky oceněna za své celoživotní dílo básnířka a překladatelka Jana Štroblová. Obdržela pamětní medaili vytvořenou Michalem Vitanovským, diplom a od sponzora ceny, Nadace OKD, peněžní odměnu ve výši 100 000 Kč.
Štroblová byla vždy svá
Cena Penklubu nese název Vlastní cestou a je udělována právě těm autorům, kteří se celý život snažili jít jím po svém. Nejinak tomu bylo u Jany Štroblové, která „nikdy nepatřila k žádnému souručenství, k žádné ideové či generační skupině, byla vždycky svá, věrná svému vnitřnímu svět, mnohem silnějšímu než byl ten, co ji obklopoval,“ řekla Libuše Ludvíková, tajemnice Penklubu.
Stejnou medaili roku 2009 získala Bohumila Grögerová, Zdroj: Dana Mojžíšová, Penklub
Jana Štroblová se narodila 1. července 1936 v Praze, část dětství však prožila u Stach na Šumavě. Po maturitě studovala v letech 1954 – 1959 češtinu a ruštinu na FF UK v Praze, ve své diplomové práci se zabývala osobností básníka Jiřího Ortena. Během studií působila ve studentském kulturním spolku Tripól, po promoci pracovala v knihovnickém oddělení Okresního národního výboru v Benešově. Tam také iniciovala vznik studentské divadla. Už v roce 1960 se však vrátila do Prahy a začala pracovat jako redaktorka ve Státním nakladatelství dětské knihy, pozdějším Albatrosu, odkud byla roku 1970 z politických důvodů odejata.
Až do Revoluce nesměla pracovat ve svém oboru, mnohdy tedy překládala a lektorovala knihy pod cizími jmény. Po roce 89 pracovala jako redaktorka Čs. rozhlasu a rádia Svobodná Evropa. Štroblová pomáhala probouzet český Penklub, působila v nadaci Spisovatelé za práva zvířat (ta zanikla roku 2004). Štroblová je také členkou Obce spisovatelů, jejím manželem je afrikanista Otakar Hulec.
Středoškolský debut mladé básnířky
Debutovala časopisecky ve středoškolském časopise Ruch, od poloviny 50. let publikovala verše, publicistické glosy a básnické překlady například v Květnu, Literárních novinách, Tváři i Mateřídoušce, později také ve Světové literatuře či Svobodném slově. Po Sametové revoluci její básně a překlady vycházely v Lidových novinách, Tvaru nebo Hostu.
Křehké a své, podobně jako Štroblová, Foto: Eva Marková, Topzine.cz
Její básnická tvorba je spjata s tvorbou autorů seskupených kolem měsíčníku Květen a s poetikou všedního dne. Její knižní debut Protěž (1958) je lyrika směřující ke komorní a subjektivní výpovědi. V 60. letech nadále ve svých textech kladla důraz na vlastní, až nadreálný básnický svět (Kdyby nebylo na sůl, Hostinec u dvou srdcí, Torza). Vztah mezi všedním a nevšedním, propojování skutečnosti a snu pak v její tvorbě rezonuje čím dál tím výrazněji, a to především v její zralé tvorbě 80. let (Úplněk, Krajina na muří noze, Čarodění). Vlastní já a možnosti jeho sdělení ostatním Štroblová tematizuje v pětidílně poetické skladbě Fatamorgány (1991), v 90. letech se zabývá především odpovědností člověka k přírodě.
Překlady a dětská tvorba
Některé její texty byly přeloženy například do slovenštiny, němčiny či maďarštiny, ona sama překládala slovenskou a především moderní ruskou literaturu. Přebásnila také sbírky z čínské, tibetské a ruské poezie, a to hlavně z díla Mariny Cvetajevové.
Kromě překladů a vlastní básnické tvorby se Štroblová věnovala dětské literatuře. Až do 80. let psala leporela, zaměřovala se také na problematiku adolescentní mládeže. Z její tvorby pro děti a mládež jmenujme například knihy Zákaz vjezdu do ráje (1986), Obětní kámen (1987) či Archa (1967).
Poslední sbírku vydala Štroblová v loňském roce. Jmenuje se Úzkost na kost a podle Libuše Ludvíkové se v ní „zračí obavy o osud duše těla, úzkost o tvář a osud vysněné svobody“, zároveň však sbírku prostupují celoživotní témata Štroblové: sen o naději, svobodě a lidském srozumění. Ostatně, ona sama roku 1997 v rozhovoru s Milenou M. Marešovou prohlásila: „Nejvíc sázím na pocity – i v jejich občasné neurčitosti a nezřetelnosti jde hledat odpovědi na otázky.“
