5 fotek 
Ve středověku a zřejmě i v době barokní bychom nenašli obávanější výraz než ten, který nazýval ženu čarodějnicí. Paradoxem možná je, že takové čarodějnice v běžném životě příliš nevynikaly. Podle představy barokního člověka totiž čarodějnice nebyla nikým jiným než seschlou stařenou žijící v sousedství!
Zdroj: Sxc.hu
Jak si vůbec představujete takovou čarodějnici?
Nevím, jaká může být představa dnešních lidí o čarodějnicích a čarodějnictví, a je možné, že si čarodějnice představujeme stále stejně už mnoho a mnoho století. Podle našich předků ze 17. a 18. století se jednalo o ženu postavy shrbené, o ženu neduživou a slabou. Čarodějnice měly údajně žít na kraji společnosti téměř zcela závislé na finanční pomoci jiných. Přestože tento popis spíše než obavy vyvolává soucit, strach z takových osob byl, a nebyl malý.
Kde se tedy bere ten strach z čarodějnic?
Strach z čarodějnic údajně vyvolávala schopnost komunikace s nadpřirozenými bytostmi, kterou jim naši předci s oblibou připisovali. Díky této schopnosti prý čarodějnice dokázaly na své sousedy přivolat nemoci nebo dokonce smrt, omámit jejich dobytek nebo zapříčinit jiné neštěstí. Někdy se čarodějnice zaměřovaly na celou obec, a to třeba přivoláním krupobití nebo jinou přírodní katastrofou. Možná právě či zřejmě právě proto čarodějnice často patřily do hledáčku vyšších mocí a stávaly se tak předmětem vykonávání všemožných druhů práva.
Zdroj: Sxc.hu
Sousedský hon na čarodějnice
Strach vyšších mocí z čarodějnic se projevoval různě. Nejvíce humánní ze všech těchto projevů byla zřejmě aktivní vydavatelská činnost některých právníků, lékařů či teologů. Byli to právě tito vzdělaní lidé, kteří o existenci a rozpoznání čarodějnic škrábali perem až do noci při mihotavém světle svící. V dílech historických myslitelů se často objevoval skutečně precizní popis, který měl normálního člověka navést až na práh čarodějnického obydlí.
A když už byla taková čarodějnice objevena a za čarodějnici označena? Sousedé dokonce přispívali soudní moci na její uvěznění – až takové oblibě se v obci těšila. V drtivé většině případů byla čarodějnice skutečně uvězněna a uvrhnuta do víru soudního procesu. Za svědky byli přizváni její milí a laskaví sousedé, kteří v jiných soudních procesech svědčit nesměli, soudní úředníci obstarali všemožné důkazy viny a čarodějnice byla téměř vždy řádně usmrcena.
Co takovou čarodějnici činilo čarodějnicí?
Samozřejmě že ženu činilo čarodějnicí něco jiného než pouhý fakt, že byla za čarodějnictví odsouzena, i když toto odsouzení téměř vždy znamenalo, že už jí to do smrti (která obvykle přicházela velmi brzy) tak říkajíc nikdo neodpáře. Lidé si moc čarodějnic nepředstavovali jako nějakou příliš vysokou magii, jednalo se spíše o zaříkávání, kletby nebo uhranutí.
Zdroj: Sxc.hu
Některé čarodějnice prý uměly zaklínat očima, jiné přinášely lidem bolest skrze malé panenky, které propichovaly a jinak poškozovaly. V extrémních případech čarodějnice dokázaly přivodit i impotenci, a to prostým uzlem na šňůrce, tkaničce či řemínku.
Ačkoli se zatím nejspíš zdá, že čarodějnice byly jen báby kořenářky s několika šňůrkami, u duchovenstva či vzdělané společnosti nebyl strach ze ztráty impotence tím nejdůležitějším. Čarodějnice u vyšší společnosti vzbuzovaly obavy svými pletkami s Ďáblem. Přitom podle středověkých teologů tyto ženy nebyly vždy čarodějnice.
Jak se z ženy stávala čarodějnice?
Nejdříve to byly skutečné počestné a bohabojné ženy, které se po ďábelských pokušeních nechaly svést na cestu zla. Ďábel měl prý tyto ženy uplácet penězi, slibovat sexuální radosti nebo jiný zdroj lidského štěstí. Peníze, které ďábel ženám nasliboval nebo přímo dal, se pak měnily na obyčejné plátky břidlice.
Znamením spojení ženy s ďáblem mělo podle našich předků být znaménko, které při propíchnutí nekrvácelo. Zní to podivně, ale na tato znaménka se dokonce specializovali lovci čarodějnic a často se stalo jediným svědectvím o spojení čarodějnice s Ďáblem.
Zdroj: Sxc.hu
Sabaty a černé mše
Jakmile byla čarodějnice do nové víry v Ďábla zasvěcena, předpokládalo se, že se bude pokorně účastnit divokých sabatů v lesích a horách společně s dalšími vyznavačkami těchto praktik. Vždy jednou za čas byly tedy ženy svým pánem svolány na určité místo, kam byly dopraveny letecky, ať už na koštěti nebo na hřbetě nějakého úměrně velkého zvířete.
Na místě konání sabatu se potom čarodějnice klaněly Ďáblu tím nejponíženějším způsobem – například mu líbaly řiť, oddávaly se orgiím s démony nebo se svými společnicemi či se nezřízeně opíjely a přecpávaly vybraným jídlem. Vzhledem k výše uvedenému popisu činnosti na sabatech se dá pochopit, proč byl strach obyčejných lidí z čarodějnic takový, jaký byl – čarodějnice nebyly jen magickou a nevyzpytatelnou hrozbou, pro obyčejný lid byly také nositelkami morální zhouby.
