Menu
TOPZINE.cz
Apetit

Carlos Castaneda a jeho cesta válečníka – 3.díl

Redakce

Redakce

20. 11. 2009

toltec_pyramidMagické bytosti, meditace, vytváření světů, bezchybnost. Svět Toltéků a šamanismu. Dnes naši krátkou exkurzi do tohoto světa ukončíme tématem smrti. Celý článek je mnohem více protkán lehkou nadsázkou, než předchozí dva díly. Je to možná tím, že já sám při jeho psaní cítím určitou potřebu téma odlehčit. Doufám, že se při čtení občas usmějete, ačkoliv jde o ten nejzávažnější článek z celé série.

Zdroj: http://sites.google.com/site/tolteccivilization/_/rsrc/1234365495759/art/Toltec%20Eagle.jpg

Orel požírající lidské srdce, Zdroj: http://sites.google.com/site/tolteccivilization/_/rsrc/1234365495759/art/Toltec%20Eagle.jpg

Rád bych hned na začátku udělal velice krátkou rekapitulaci toho, o čem jsme se bavili. V prvé řadě jsme se v kostce seznámili s tím, kdo Carlos Castaneda byl a jakou reputaci si svým psaním na světě získal. Nastínili jsme samozřejmě i téma jeho tvorby a nakonec jsme zlehka nahlédli na jeho koncept válečníka, coby nejefektivněji konající lidské bytosti, která existuje. Je skoro až symbolické, že v závěrečném díle se podíváme na Carlosovo, potažmo válečníkovo pojetí smrti. Naprosto logickým závěrem je skutečnost, že jejich pohled na smrt se výrazně liší od pohledu běžného člověka dnešní požitkářsky-konzumní společnosti. Jaký tedy tento toltécký postoj je? Pojďme si ho přiblížit a postavit vedle dalších dvou velice rozšířených názorů na smrt a celkových přístupů k ní. Názor, že po smrti prostě nic není, jelikož naše vědomí umírá okamžitě s tělem, pomíjím.

Nebe, peklo … ráj?

Pokud bychom patřili mezi myšlenkově konzervativní křesťany, existovala by pro nás velice příjemná představa nebe a nekonečné množství Ježíšovy lásky. Nebo naopak, peklo a nekonečné utrpení naší duše. Dá se říci, že oboje zní do jisté míry děsivě už z toho důvodu, že peklo není pěkná představa a nebe se zdá být neskutečně nudné. Nicméně, ať už s čistým trestním rejstříkem nebo úplně černá, vaše duše bude i nadále existovat i bez vašeho těla.

I´ll be back!

Komplikovanějším a méně přímočarým myšlenkovým směrem je idea reinkarnace, čili převtělení. S reinkarnací se často pojí i další termín, karma. V závislosti na tom, jaký život vedete, jak se chováte k ostatním lidem, zvířatům či přírodě jako takové, se vaše karma zhoršuje či zlepšuje. Když nakonec zemřete, síly nad námi vám na základě karmy nabyté v minulém životě připraví další osud. Pokud jste byli opravdu zlí lidé, není problém skončit jako šváb. V případě, že jste se chovali správně, váš další život bude opět v roli člověka, ale kupříkladu budete mít život lépe zajištěný. Tato spirála reinkarnací skončí v okamžiku, když jste během svých životů nasbírali dostatečné množství zkušeností a dosáhnete osvícení.

Rychlá půjčka, zn. smrtelně vysoký úrok

Co se týká toltéckého pohledu na smrt, začal bych drobnou vsuvkou z mytologie. Metafora hrála pro středo- a jihoamerické indiány vždy velice důležitou roli. Tou nejvýraznější je konkrétně pro Toltéky právě metafora Orla. Orel je nekonečně ohromná entita, která dává bytostem dar vědomí. Lidé, zvířata ale i různé magické bytosti jsou obdařeny tímto darem a jsou do jisté míry součástmi Orla. Carlos hovoří o orlových emanacích. Orel nám ovšem prokazuje medvědí službu. Obdaruje nás čistým vědomím, které s sebou neseme celý život a obohacujeme ho o naše zkušenosti. Na konci života, když umíráme, si orel naše vědomí vezme zpět, jelikož se živí našimi zkušenostmi a osobní silou nastřádanou v našem vědomí. Dá se říci, že nám dá život na dluh a na konci, když jsme již vyvinutá bytost s vlastním vědomím, si svůj dluh vybere i s úroky. Díky této mytologii se toltécký pohled na smrt nejvíce blíží mnou opominutému směru „po smrti šlus“. Ale tady se do hry vkládá právě válečník, aby nám konečně odhalil, proč vlastně válčí a z jakého důvodu se snaží eliminovat své chyby.

Zdroj:

Zdroj:

Kdo šetří… možná přežije.

Válečník se celý svůj život, od okamžiku, kdy se válečníkem stal, snaží chovat z energetického hlediska naprosto bezchybně. Je to proto, jelikož si nesmí dovolit energii ztrácet, pokud chce vytvořit tzv. druhou pozornost. Druhá pozornost nám umožňuje pohledy do astrálního prostoru, snění, manipulaci s myslí jiných bytostí a ve své podstatě vše, co bychom nazvali magií. Pokud se válečníku podaří něco takového vypěstovat, vytvořil své druhé vědomí. Vědomí, které můžeme Orlu nabídnout místo naší vlastní podstaty, naší duše. Orel pozná, jestli je toto náhradní vědomí dostatečné a pokud ano, nabídku přijme a válečníkově duši umožní letět a stát se nekonečnou a věčnou. Poté se válečník stává jednou z tzv. anorganických bytostí. Tedy bytostí bez těla, ale se všemi zkušenostmi, znalostmi a schopnostmi dalece přesahujícími lidské možnosti.

Marnost nad marnost a vše… anebo ne?

Chápu, že toltécký náhled na smrt není zrovna optimistický. Celý život bojovat o zrníčka energie a mystické moci, abychom nakonec skončili v zobáku nějaké mýtické bytosti. Rád bych teď parafrázoval knihu Kolo Času, kterou jsem zmiňoval minule: „Dar Orla není vítězství, ale šance mít šanci.“ A to je přesně to, o čem je i celý válečníkův život. Snažit se uchopit to malé množství energie, které nám bylo dáno, rozvíjet ho a hýčkat. Pracovat s ním a bojovat o něj. Válečník ví, že zemře. A také ví, že jeho šance porazit Orla je nicotná. A právě tyto dvě znalosti dávají jeho životu tu největší sílu, jakou lidský život mít může.

Protože tváří v tvář absolutní nicotě nemáte důvod se snažit.

Protože pokud je pouze na vás, zda budete po smrti v ráji, či v pekle, je jednoduché si vybrat.

Protože pokud vás osud postupně dovede za ručičku až do nirvány, jde pouze o to vytrvat.

Ale když jste postaveni před výzvu, kterou nelze odmítnout; když je pouze na vás, zda vaše duše bude žít věčně, nebo zda prostě přestanete existovat; když jen vy se tváří v tvář Orlu rozhodnete a vyzvete ho na souboj… jedině tehdy budete žít život, který bude zcela naplněný a ať už vyhrajete či prohrajete, vaše poslední myšlenka bude, že jste bojovali do konce.

Ohodnoťte tento článek:
0
Právě čtete

Carlos Castaneda a jeho cesta válečníka – 3.díl