Cardův Rudý prorok posouvá hranice fantasy

Přibližně před týdnem jsme vám na Topzine.cz přinesli recenzi na velice specifické dílo amerického autora Orsona Scotta Carda, knihu Sedmý syn. Ačkoliv se Card proslavil hlavně psaním sci-fi, ve zmíněné knize dokázal, že i tisíckrát omletý žánr fantasy se v jeho podání může stát něčím naprosto nevšedním a vzrušujícím.

První jakost

Hlavním společným rysem s prvním dílem ságy je bezpochyby právě kvalita psaní. Mnohdy se setkáváme s knihami, které s každým svým dalším pokračováním ztrácejí na síle. Někdy je tento úpadek znát již v druhém díle a postupně sága zcela vyčpí. Po přečtení Rudého proroka je velice těžké uvěřit, že by se to někdy mohlo stát příběhu o Alvinovi. Styl psaní nedává námět k pochybám o neskutečném autorově nadání. Každá věta působí neuvěřitelně vytříbeným a promyšleným dojmem. Jejich návaznost a celková struktura je doslova brilantní a má moc vás přenést do příběhu tak hladce, že v metru bez problému dojedete na konečnou. V tomto bodě je zcela na místě dát určitý kredit i výborné překladatelské práci, které není (až na jeden překlep v celé knize) možné nic vytknout.

Nová dimenze příběhu

Je zapotřebí upozornit, že příběh má oproti konci prvního dílu výrazně pomalejší nástup. Orsonův svět jsme naposledy opustili v okamžiku, kdy mladý Alvin odjíždí z rodné vesnice, aby se stal kovářským učněm. Druhým dílem se do něj vracíme nejprve vyprávěním o obchodníku s whisky, který ji dodává americkému generálovi Harrisonovi. Ten ji poté prodává indiánům, aby se upili k smrti. Zde se dostáváme k dalšímu momentu, který stojí za zmínění. To, co se v Sedmém synovi jevilo jako lehký boční námět, se zde stává velice výraznou dějovou linií, která s postupem knihy stále sílí. Celý příběh se více soustředí okolo postav, které byly v předchozí knize spíše vedlejší, nebo o nich bylo pouze několik letmých zmínek. Já osobně to vnímám jako velice kvalitní postupné a nenásilné rozvíjení celého světa a ne pouze několika postav. K Alvinovi se vlastně doopravdy dostaneme až někdy po čtvrté kapitole. A právě na konci čtvrté kapitoly se dočkáte poměrně šokujícího zjištění, které vám ovšem samozřejmě odkrývat nebudu. Jedná se však o skutečně mistrný tah, který hraje poměrně zásadní roli pro pochopení souvislostí ságy. Celá tato koncepce knihy pouze dokazuje, že pro příběh není důležitá koncentrace na několik klíčových hrdinů, ale celý svět s jeho určitými pravidly a událostmi.

Skuteční lidé

Jak jsem již psal v minulé recenzi, vykreslení postav dosahuje impozantních měřítek. Charaktery dostávají nový rozměr ve chvíli, kdy je Card staví před situace, ve kterých jsme je jako čtenáři ještě neviděli. Na základě jejich jednání v minulé knize nám dá autor velice snadný návod, jak si o nich udělat naprosto jasný obrázek. To vše se však jeví jako zcela prvoplánové v okamžiku, kdy vám tento vzdušný zámek jistoty rozfouká několika šikovnými větami. Když jsem již podruhé za dobu čtení Rudého proroka změnil názor na jednu z postav, nemohl jsem se ubránit myšlence, jak se někde v teple pracovny Card nezřízeně směje. Skutečně není těžké získat dojem, že si s námi svou brilantní prací s realističností postav prostě jen laškovně pohrává.

Mystika v novém hávu

Lidé v Orsonově světě mají mnohdy různá nadání, tedy schopnost čarovat. Zde se setkáme s několika novými a nahlédneme hlouběji na ta, která jsme již potkali v minulém díle. Co je však potřeba zdůraznit, je rozdíl, který zde autor vytyčil mezi indiánským souzněním s přírodou a lidským nadáním. Oproti pocitu získanému v první knize, se zde dozvíme, že bělošské čáry nejsou zas tak úplně přírodní a že indiáni je vnímají určitým ne zrovna pozitivním způsobem. V knize najdeme určité paralely s magií skutečných jihoamerických indiánů, stejně jako mystické skutečnosti ze světa těch severoamerických, o kterých se ostatně v knize hovoří. Získáme nový pohled na přírodu, jako na velice mocnou bytost, která má své vlastní vědomí a projdeme mnoha paranormálními zážitky. Jejich množství a intenzita jsou s první knihou naprosto neporovnatelné. V jednom okamžiku jsem jako čtenář měl pocit, že Card nebyl v normálním stavu vědomí, když onen úsek knihy psal. Jeho popis konkrétní scény byl za hranicemi běžného uvažování lidí stejně jako za hranicemi žánru. Vynikající sugestivita vyprávění i zdánlivě nereálných zážitků nás nutí si začít klást otázku, zda je kniha tak nabitá přemýšlením a mystikou, jelikož k tomu autor tíhne, nebo zda pouze využívá své spisovatelské vlohy k šíření myšlenek vhodných pouze pro lidi s otevřenější myslí.

Metakonkluze

Když jsem dočetl první díl ságy, byl jsem naprosto ohromen způsobem, jakým se Card ujal svého nově stvořeného žánru. Nebyl jsem si zcela jist, jak ho nazvat. Nápad jsem dostal až po přečtení Rudého proroka. Pokud nyní pominu geniální příběh se všemi jeho finesami jako hlavní věc v knize a zaměřím se na styl psaní, strukturu knihy, slovní obraty a schopnost popisu, nezbývá mi jiná možnost, než zírat s otevřenými ústy. Žánr jsem si pracovně nazval jako metafantasy. Metafyzika se zabývá věcmi, které zasahují za její hranice. A přesně to samé dělá druhý díl alvinovské ságy se svým mateřským žánrem.

Název originálu: Red Proplet
Český název: Rudý prorok
Autor: Orson S. Card
Překlad: Petr Kotrle
Obálka: Mark Harrison
Počet stran: 344
Vydal: Laser-books, Plzeň 2009
Doporučená cena: 229 Kč