Německý spisovatel a člen německého PEN klubu Dieter Schlesak vypráví skutečný příběh chladnokrevného nacistického lékaře. Knihu Capesius, osvětimský lékárník vydává v překladu Zity Kufnerové nakladatelství Paseka.
Ilustrační foto, Zdroj: sxc.hu
V nakladatelství Paseka vychází dokumentární román s oblíbeným tématem holocaustu. Německý autor Dieter Schlesak se ve svém díle opírá výhradně o autentické dokumenty a výpovědi svědků. Vytváří tak příběh lékárníka Dr. Capesia, který jako vedoucího lékárny SS v Osvětimi chladnokrevně hnal své bývalé klienty do plynové komory. Ke čtenáři se tento příběh dostává skrz vyprávění jediné smyšlené postavy, a to jednoho ze židovských vězňů, Adama.
Očití svědkové
Ženou nás ke sprchám. Vidím šlehající plameny v dlouhém příkopu, slyším vřískot, dětský nářek, psí štěkot, výstřely z revolveru. Vysoké plameny zakrývají poskakující stíny. Vzduch je plný kouře, poletujícího popela a zápachu z ožehnutých vlasů a masa. „Tohle nemůže být pravda,“ křičí můj soused. Děti, ženy, nemocné nahánějí němečtí ovčáčtí psi živé do plamenů. Závan žáru. Poté výstřely. Do plamenů se řítí s jedním starcem také invalidní vozík; pronikavý výkřik. Kojenci létají velkým obloukem do ohně jako bílé kalichy květů… Chlapec běží jako o život, ženou ho ovčáčtí psi, vrhnou ho do plamenů. Zůstává pouhý výkřik. Žena s odhaleným ňadrem kojí dítě. I s ním padá do žáru. Doušek mateřského mléka na věčnost.
Adam to viděl, Adam to ví, ví něco, co my nevíme a nikdy se nedozvíme.
On však přežil.
Ale ani on neví, co vědí mrtví.
A jako ten, kdo přežil, se cítí provinile.
Přežít mu pomohlo psaní. On „tam“ psal, a psal německy.
Adam: Jsem Němec, teprve oni ze mne udělali Žida. Němčina je mou mateřštinou. Když jsem už nemohl, když už to bylo tak nesnesitelné, že bych nejraději stejně jako moji druzi v utrpení skočil do ohně, do té hořící jámy s lidmi, upnul jsem se k NÍ, k mateřštině, jako by mě jen ona mohla vyléčit, jedině ona. Tady čti, já nemůžu zapomenout. A podal mi jeden ze svých lístků popsaných drobounkým písmem.
Jenže život musí jít dál, říkal. A zíral před sebe. Když vstoupí do místnosti, lze vnímat jen jeho, naplní celý pokoj, celý dům; jeho přítomnost mění prostor. Jakmile vstoupí, všichni zmlknou, utichnou.
Jde o Adama, který TAM byl, patřil k „sonderkomandu“ u krematorií, jde o člověka, který v sobě nosí to, co my nemůžeme pochopit: Adam žije, on SKUTEČNĚ existuje, mohl jsem ho na vlastní oči vidět, dotýkat se ho, jíst s ním, procházet se, hovořit, zažít jeho mlčení, zamyšlení, v jediné vteřině života se stále opakující nepřítomnost, bytí kdesi daleko… Být nepřítomen, stejně jako být mrtev, a přesto žít… u jámy… tehdy. Tehdy? Je to tady, nikdy to nepomine…
Adam: Tu náhle – něco takového jsem ještě nikdy nezažil, jak to jen popsat? – náhle se mé vědomé já odcizilo a přešlo na „druhou“ stranu; cítil jsem podivný soucit s esesákem, který tam v nesnesitelném žáru vykonával svou těžkou vražednou práci… Mlčky jsme se na sebe dívali – to, TO nemůže, nesmí to být tak. A přece je. Je to pravda!
To napsal Adam, poslední Žid ze Sighişoary. Navštívil jsem ho doma, a když jsem nyní opět odcestoval, připadalo mi, jako bychom se loučili navždy, protože je starý a nemocný. Ale ještě s ním mohu telefonovat, každý týden dvakrát, mám mnoho dopisů a jeho deník, dal mi „motáky“, samozřejmě jen v kopiích; je dosažitelný, i když jeho hlava vypadá jako umrlčí lebka, má hluboko vpadlé černé oči. Srdce má slabé, zpřerážené kosti dobře nesrostly, tělo ho bolí od ledové zimy v lágru, kde bylo až 37 stupňů pod nulou, bolestivé revma, pneumotorax, už má jen jednu plíci, v druhé polovině má zvápenatělou tuberkulózu, ale žije, není mrtev jako všichni jeho přátelé, jeho žena, děti, rodiče; Adam žije NYNÍ…
Svou mrtvou ženu prý denně objímá. A něco se prý vkrádá do všeho, do půdy i do podlahy – květiny, tráva, stromy, světlo zešedne, ale ten v hloubi stále tkvící strach, ten strach zevnitř všechno vykotlává:
Adam: Jsou ve mně černá zvířata, jejich trhavý, zlý smích, když mlčím. Pochmurná zvířata na mých žebrech. S výhružně pevně sevřenými křídly tam poskakují nebo dřepí v dutinách mých orgánů, do nichž se už neodvažuji stáhnout. V temných útrobách je to strašné. Vyhledávám dutiny, jsem bez sebe, strachy bez sebe. A když spolknu silný prášek, na chvíli ulehnou ta zvířata do mé chatrné tkáně a sní můj tíživý sen, dokud se jako štvanec neocitnu v jiném snu, … náhle se všechno rozplyne, paže zčernají, má žena, která se TAM proměnila v popel, se rozplývá v cosi šedavého, pokoj, stěny se drobí, nikoli v zářivém světle, to ne, rozdrobí se v šedé nic, v kalné popelavé ráno, v popel, v popel… se promění všechno, svět je jen prasklina… A potom probuzení jako každé ráno ve čtyři, pronikavý hvízdot, rozkazy: vstávat, připravit se. Vstávat, vy psi! Opět jsem v lágru, jako vždycky! A vím, že všechno ostatní byl pouhý sen, cosi jako dovolená.
Záleží snad jen na lidech, které známe a které jsme znali, na živých i mrtvých. A za mrtvé hovoříme my. Místo nich žijeme. Možná otevřeli bránu do oné říše, která byla zapomenuta, a teprve to tyto zločiny umožnilo! Ty jsou jedinou skutečností, jež zbyla. A také ti, kteří vědí, kteří byli při tom. Všechno ostatní jako by pro mne zmizelo.
Adamovy zážitky nelze vyprávět: Se všemi je tomu tak, řekl Adam, my, kteří jsme to prožili… jsme jako z jiného světa… odděluje nás od vás propast, je to jakási prázdnota hrůzy, souvisí s holým životem a jen málo s onou propastí mezi pachateli a oběťmi; ledaže by všichni, kteří nevědí nebo dál uvažují jako dříve, patřili k pachatelům! Ono se totiž od té doby, co se to událo, na zemi všechno změnilo!
Převzato z knihy Dietra Schlesaka: Capesius, Osvětimský lékárník. Z německého originálu přeložila Zita Kufnerová. Vydalo nakladatelství Paseka, Praha, 2011.
