×
TOPZINE.cz

Byl Karel Sabina romantickým udavačem?

FOTO: Karel SabinaOsobnost plná kontroverze. Novinář, politik, libretista, prozaik, přítel Máchy, ale také udavač čili konfident. Vyděděnec společnosti, osamělý stařec a opomíjený autor. Co ho vedlo ke zradě? Proč ho tehdejší literární společnost odsoudila národním soudem?

FOTO: Karel Sabina
Karel Sabina, Zdroj: wikimedia.org

Karel Sabina se narodil v Praze 29. prosince 1813 jako nemanželské dítě dcery ředitele krušovického cukrovaru. Svého otce nikdy nepoznal, domníval se však, že jím byl polský šlechtic. Vyrostl v pěstounské rodině pradleny a zedníka, u kterého se také tomuto řemeslu vyučil. Díky svému nadání vystudoval pražské gymnázium a následně začal studovat na právnické fakultě, kde se mimo jiné seznámil s Máchou.

Již během studií práv si Sabina přivydělával psaním. Krátce také pobýval ve Vídni, kde během studia soukromě vyučoval. Také zde nějakou dobu spolupracoval roku 1838 s časopisem Der Adler, ale pro některé své básně byl z Vídně vyhoštěn policií zpět do Prahy. Školu sice nakonec nedokončil, ale jeho literární talent prokázal v povídkách, novinových článcích či v psaní poezie.

OBRÁZEK: Karel Hynek Mácha
Karel Hynek Mácha, Autor: Jan Vilímek

V revoluční době  kolem roku 1848 vynikl jako novinář radikálně demokratické orientace. Byl také členem tajného radikálního pražského spolku Repeal. Nešlo prý však o nějaké významné politické středisko, ale spíše se jednalo v lepším slova smyslu o hospodský debatní klub (Podiven, Češi v dějinách nové doby, 2003, s. 122).

Májové povstání a vězení

Sabina se aktivně účastnil příprav Májového povstání, které bylo potlačeno, a spolu s desítkami dalších spoluaktérů byl v květnu roku 1849 zatčen. Byl krutě vyslýchán a odsouzen k trestu smrti. Rozsudek byl později změněn na 18 let žaláře a nakonec si Sabina odpykal v Praze a v Olomouci pouze osm let. Propuštěn byl na základě amnestie roku 1857. Své vzpomínky na vězení zachytil v díle Oživené hroby (1870), které je dnes považováno za Sabinův nejlepší román.

Revoluce roku 1848 v Praze
Revoluce roku 1848 v Praze, Zdroj: wikimedia.org

Po návratu z vězení do Prahy se znovu pustil do psaní, ale stěží si vydělal na živobytí. Soudí se, že právě nepřekonatelná finanční nouze ho přiměla navázat spolupráci s rakouskou policií. Dostával od ní pravidelný měsíční plat za informace z oblasti české politiky i z osobního života některých lidí. Tuto činnost údajně provozoval celých patnáct let velice intenzivně.

Konfident Sabina

O Sabinově konfidentství se začalo proslýchat již v šedesátých letech. Roku 1870 byl v listě Vaterland otištěn dopis, v němž se nepřímo psalo o Sabinovi jako o udavači. Následoval soudní spor, který Sabina ještě vyhrál. Avšak 30. července 1872 se sešel v bytě pražského advokáta Jana Kučery národní soud, jehož se účastnilo osm přátel Sabinových. Jednalo se o politické a literární osobnosti sdružené kolem Národních listů, kde pracoval i Sabina. Jmenovitě to byli bratři Julius a Eduard Grégrové, Jan Neruda, Vítězslav Hálek, Josef Václav Sládek, Josef Barák a Švagrovský s Tonnerem.

FOTO: Jan Neruda
Jan Neruda, Zdroj: wikimedia.org

Sabina se bez okolků přiznal a tento důvěrný soud jej následně prohlásil za zrádce českého národa. Usvědčený Sabina dostal možnost výběru. Buď do několika dní navždy opustí zemi a jeho vina bude zamlčena, nebo bude veřejně odhalen jako policejní konfident. Společně se nakonec domluvili, že Sabina, který v té době již představoval symbol vlastenectví, odjede do ciziny a jeho činnost ve prospěch tajné policie zůstane utajena.

Útěk do ciziny

Sabina skutečně odjel. Nejprve však jen do Podmokel, kde pravděpodobně vyčkával slíbené finanční podpory. Když ale do dvou týdnů tuto aféru rozvířil tisk (Česká koruna, Národní listy) a snad každý v Praze věděl, že Sabina je udavač, vydal se na kratší bludnou pouť Německem. Poté se do Prahy vrátil, aby se mohl ostře bránit svou brožurou Obrana proti zrádcům a utrhačům (1872) a plakáty, ale výsledek rozsudku nezvrátil. Omlouval svůj čin tím, že jej k němu dohnala nouze a hlad a tvrdil, že ona zpráva byla jeho jediným pokleskem.

Společnost se k němu obrátila zády a část prý tehdy dokonce čekala, že Sabina po takovém odhalení spáchá sebevraždu. Avšak on naopak ani nepřerušil styky s policií. Jediný, kdo se se Sabinou stýkal dále, byl Josef Václav Frič. Teprve po zpřístupnění policejních archivů roku 1918 se ukázalo, že Sabina opravdu dodával informace pod krycím jménem Roman již od roku 1859.

Prodaná nevěsta, Zdroj: wikimedia.org

Sabina nadále žil v Praze, kde se do konce života musel skrývat. Odsouzena byla i Sabinova dosavadní literární činnost. Jeho díla byla stažena z pultů a na plakátech Prodané nevěsty se uváděl pouze monogram jeho jména. Sabina sice psal dál, ale již jen pod pseudonymy jako Karel Sabinský, Leo Blass, Arian Želivský, Norbert Bergenthal, Robert Grün, Vojtěch Vrána či pod šifrou AB aj. Poslední léta života Sabina strávil v bídě a opovržení. Zemřel 9. listopadu 1877 v Praze údajně naprostým vysílením.

Sabina popularizátor Máchy

Jako Sabinova obzvláště záslužná činnost je považována obhajoba a popularizace Máchova díla v době, jež mu nerozuměla. Dva významné texty, které Sabina napsal, jsou dnes považovány za jedny z nejdůležitějších pramenů k poznání Máchových názorů, a to Úvod povahopisný (1845), ten vznikl pro chystanou edici Máchova díla, a Upomínka na K. H. Máchu, uveřejněná v almanachu Máj 1858. Bohužel z textů není přesně patrno, co Mácha ve skutečnosti sám řekl a co si Sabina přimyslel.

Karel Sabina je osobností dvojznačnou, na jedné straně postava s nálepkou zrádce a na straně druhé nedoceněný romantik. Tento kult dvojznačnosti si do jisté míry Sabina pěstoval sám úmyslně. Celý život se stylizoval do démonické, neproniknutelné a složité osobnosti. Byl člověkem, kterého si vážily tak rozdílné osobnosti, jako byl dekadent Miloš Marten, který vydal výbor z jeho poezie nebo komunista Julius Fučík, který ho obhajoval v článku O Sabinově zradě, později publikován také v knize Tři studie (1947). Sabinovy osudy se staly i námětem románu Vojtěcha Martínka – Zrádce národa (1936).

Zdroj: Podiven. Češi v dějinách nové doby. Praha: Academia, 2003.



Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*


Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..