2 fotky 
!Ukázka z knihy!Buď už, prosím tě, zticha je názvem prvního svazku povídek amerického povídkáře Raymonda Carvera. Povídky vycházejí v takovémto složení úplně poprvé a čtenáři se mohou těšit ještě na další čtyři svazky, které učiní autorovo dílo kompletním. Na Topzine.cz si teď můžete přečíst povídku Tlouštík.
Ilustrační foto, Zdroj: sxc.hu
Sedím s cigaretami nad kávou u kamarádky Rity a povídám jí o tom. Povídám jí, co se mi stalo. Nachyluje se jedna ospalá středa, když do mýho úseku Herb usadí takového tlustého pána. Ten tlouštík je nejtlustší člověk, jakého jsem kdy viděla, přestože vypadá upraveně a je pěkně oblečený. Všechno je na něm veliké. Nejlépe se ale pamatuju na jeho prsty. Když stojím u nedalekého stolu, abych obsloužila starší pár, nejdříve si všimnu těch prstů. Vypadají třikrát větší než prsty normálního člověka – jsou dlouhé, tlusté, jako z tvarohu.
Obcházím své ostatní stoly – velmi náročnou skupinku čtyř obchodníků, další čtyřčlennou skupinu, tři muže a ženu, a ten starší pár. Leander nalil tlouštíkovi vodu a já mu dávám spoustu času na rozmyšlenou, než se u něj objevím. Dobrý večer, říkám. Máte vybráno? Teda Rito, říkám ti, byl jako hora. Dobrý večer, povídá on. Zdravím vás. Ano, myslím, že už si můžeme objednat, dodává. Tak takhle divně mluví. Neuvěřitelný. A každou chvíli si tichounce odfoukne. Pro začátek si asi dáme hlávkový salát Caesar, říká. A potom misku polévky a k tomu chleba a máslo, když budete tak hodná. Pak snad ty jehněčí kotletky, pokračuje. A pečený brambor s kyselou smetanou. S moučníkem uvidíme později. Zatím děkujeme, říká a podává mi jídelní lístek. Bože, Rito, to ale byly prsty.
Spěchám do kuchyně a dávám objednávku Rudymu. Ten si ji ode mě vezme a ušklíbne se. Znáš Rudyho, s ním je to těžký, když musí něco dělat.
Když vycházím z kuchyně, Margo… – vykládala jsem ti o Margo? O té, co uhání Rudyho? Tak Margo mi povídá: Co to máš za tlustýho kamaráda? To je teda tlusťoch. To ještě není všechno. Teď to teprve přijde. Připravuju salát Caesar u jeho stolu a on sleduje každý můj pohyb, zatímco si maže krajíčky chleba máslem a odkládá je na jednu stranu – a pořád si při tom odfukuje. Zkrátka a dobře, jsem tak rozčilená nebo co, že mu převrhnu sklenici s vodou. Moc se vám omlouvám, povídám. To je tak, když se pospíchá. Promiňte. Nepolila jsem vás? Hned zavolám kolegu, aby vám vyměnil ubrus. To nic, říká on. To se stává, povídá a odfoukne si. Nic si z toho nedělejte, nám to nevadí. Usmívá se, a když odcházím pro Leandera, ještě mi mává. Když se vrátím, abych mu nandala salát, vidím, že už stačil sníst všechen chleba s máslem.
O chvíli později, když mu nesu další chleba, spořádal už i salát. Víš, jak jsou tyhle saláty velký? Jste velice laskavá, říká. Ten chleba je báječný, dodává. Děkuju, já na to. Je opravdu moc dobrý a vůbec to neříkáme jen tak. Takový chleba moc často nemíváme, povídá. Odkud jste? ptám se ho. Mám dojem, že jsem vás tu ještě neviděla. Na někoho takovýho bys asi jen tak nezapomněla, hihňá se Rita. Z Denveru, povídá. Už k tomu nic neříkám, i když jsem zvědavá. Za chvilku vám přinesu polévku, pane, říkám a odcházím, abych dokončila ty své čtyři obchodníky, co si pořád vymýšlejí. Když mu servíruju polévku, koukám, že chleba už zase zmizel. Právě si poslední kousek strká do pusy. Věřte tomu, prosím vás, my takhle nejíme pořád, řekne a odfoukne si. Budete nám to muset prominout, dodává. Vůbec o tom, prosím, nemluvte. Jsem ráda, když zákazníkovi chutná. No, já nevím, říká. Snad se na to díváte takhle. Odfukuje. Upravuje si ubrousek a bere do ruky lžíci. Kristepane, ten je teda tlustej! říká Leander. Vždyť za to nemůže, zastávám se ho, tak sklapni.
Pokládám na stůl další košík s chlebem a máslo. Jak vám chutnala polévka? ptám se. Díky. Byla výborná, říká. Moc dobrá. Utírá si ústa a otře si i bradu. Máte dojem, že tu je horko, nebo to je jenom mně? ptá se. Ne, je tu horko, říkám. Asi si teda sundáme sako. Jen si odložte. Člověk se má cítit pohodlně. To je pravda. To je tedy naprostá pravda, povídá. Ale za chvíli si všimnu, že má sako stále na sobě. Dvě moje větší skupinky už jsou pryč a ten starší pár taky. Začíná se nám to vyprazdňovat. Když tlouštíkovi předkládám kotletky a pečený brambor a k tomu další chleba a máslo, je už v místnosti poslední. Na brambor mu dávám spoustu kyselé smetany a přes to ještě kousky špeku a pažitku. A nesu mu další chleba a máslo. Ještě nějaké přání? Všechno v pořádku, říká a odfukuje. Výborně, díky, odfukuje ještě jednou. Nechte si chutnat, říkám. Zvedám víčko od cukřenky a dívám se dovnitř. Muž přikyvuje a hledí na mě, dokud neodejdu. Najednou mi je jasné, že o něco jde. Jenže nevím o co.
Co dělá ten tvůj Otesánek? Ty si kvůli němu ušoupeš nohy, říká Harriet. Znáš Harriet. Jako moučník, říkám tlouštíkovi, vám mohu nabídnout Zelenou lucernu, což je naše specialita – pudinkový dort se šťávou –, nebo tam máme cheesecake, vanilkovou zmrzlinu či ananasový pohár. Snad vás nezdržujeme, odfukuje si a tváří se starostlivě. Ale vůbec ne, říkám. Samozřejmě že ne. Žádný spěch. Já vám ještě přinesu kávu a můžete si to zatím rozmyslet. Tak my vám to řekneme na rovinu, povídá a trochu si poposedne. Dali bychom si Lucernu a pak by taky neškodila porce vanilkové zmrzliny. A navrch trochu čokoládové polevy, když budete tak hodná. Už jsme vám řekli, že máme hlad, dodává.
Odcházím do kuchyně, abych mu připravila moučník, a Rudy se ozve: Harriet povídá, že tam máš nějakýho tlusťocha z cirkusu. Je to pravda? Rudy už má dole čepici i zástěru, takže si to dovedeš představit. Teda, Rudy, povídám, ten ti je ale tlustej, jenže to vůbec není všechno. Rudy se jenom směje. Tak se mi zdá, že je na tlustý, říká. Dej si majzla, Rudy, říká Joanne, která právě vešla do kuchyně. Začínám žárlit, říká Rudy Joanne. Pokládám před tlouštíka moučník a stranou ještě velkou misku vanilkové zmrzliny polité čokoládou. Děkujeme, říká. Nemáte zač, já na to – a projede mnou divný pocit. Věřte tomu nebo ne, povídá, ale my takhle vždycky nejedli. Já můžu jíst, jak chci, a ne a ne přibrat, povídám. Ráda bych trochu přibrala. Tak to my ne, říká. Kdybychom si mohli vybrat, tak bychom radši netloustli, ale vybrat si nemůžeme. Pak popadne lžíci a pustí se do toho.
A co dál? ptá se Rita. Zapaluje si mou cigaretu a přitahuje si židli blíž ke stolu. Teď to začíná být zajímavý, povídá. To už je všechno. Dál už nic. Sní ty svoje moučníky a pak odchází. Potom jdeme domů my, Rudy a já. To byl tlusťoch, říká Rudy a protahuje se jako vždycky, když je unavený. Pak se zasměje a dál se dívá na televizi. Dávám vodu na čaj a sprchuju se. Sahám si na břicho a přemýšlím, jaké by to bylo, kdybych měla děti a některé by bylo takhle strašně tlusté. Nalévám vodu do konvice, dávám na podnos šálky, cukřenku a smetanu v kartonu a všechno to nesu Rudymu. Úplně jako by o tom přemýšlel, protože říká: Já kdysi znal jednoho tlusťocha, vlastně dva, ale pořádný, to když jsem byl kluk. To ale byli cvalíci. Už se nepamatuju, jak se jmenovali. Buřt – jinak jsme jednomu z nich ani neřekli. Bydlel vedle nás, byl to soused, pro nás to byl Buřt. Ten druhej kluk přišel až později. Ten zas dostal jméno Cvalda. Kromě učitelů mu nikdo jinak než Cvaldo neřekl. Buřt a Cvalda. Kdybych je tak někde měl na fotce, říká Rudy. Nevím, co bych řekla, a tak pijeme čaj a za chvíli se zvedám a jdu si lehnout. Rudy vstává taky, vypíná televizi, zamyká vchod a začíná se svlékat.
Vlezu si do postele, sunu se až na kraj a ležím tam na břiše. Jenže Rudy hned, jak zhasne a vleze do postele, začne otravovat. Otočím se na záda a snažím se uvolnit, i když se mi nechce. Ale už je to tady. Když na mě vleze, najednou cítím, že jsem tlustá. Cítím, že jsem příšerně tlustá, tak tlustá, že Rudy je najednou úplně malinký – jako by tam skoro ani nebyl. To je srandovní historka, říká Rita, ale mně je jasné, že neví, co si z toho má vybrat. Začíná mě to deprimovat, ale nic jí vysvětlovat nebudu. Už jsem jí toho řekla až moc. Sedí tam a čeká, jemnými prsty si pohrává s vlasy. Na co čeká? To bych ráda věděla. Je srpen. Život se mi změní. Cítím to.
Převzato z knihy Raymonda Carvera: Buď už, prosím tě, zticha. Vydalo nakladatelství Volvox Globator, Praha, 2011.
