6 fotek 
Festival zarámovaný dvěma specifickými akcemi, to byl Divadelní svět Brno 2010. Zahájila jej Noc kejklířů, která má v Brně již čtyřletou tradici. Ukončení pak obstarala Slavnost masek, která byla poprvé uspořádána v květnu roku 2009, kdy všechna brněnská divadla i divadelní fakulty JAMU spojily své síly a vyslaly do ulic průvody masek, ke kterým se může přidat kdokoli ve své vlastní či divadlem zapůjčené škrabošce.
Brněnský Napoleon Foto: Martina Jirešová
O zahraniční ochutnávku se postarala řada divadelních souborů v čele s našimi nejbližšími sousedy ze Slovenska. Na jevišti Městského divadla představilo Brnu bratislavské Divadlo Nová scéna svou elegantní a velkolepou inscenaci komorního muzikálu o životě francouzské šansoniérky Edith Piaf a německé divy Marlene Dirtrichové, krátce a výstižně nazvané Edith a Marlene. Inscenace úzce koresponduje s osobností Edith Piaf – drzá, provokativní chvílemi až vulgární, zároveň však křehká, jemná a něžná.
A jako taková působila jako dokonalý a jednotný celek: dialogy, tanec, zpěv, choreografie, kostýmy, živá hudba – vše se vzájemně doplňovalo a úžasně dokreslovalo osobnost a bouřlivý život Edith Piaf. Hra se však kromě výborné práce maďarské dramatičky Évy Pataki opírala také o téměř nadlidský výkon herečky Kristíny Turjanové, které byla role Edith jako šitá na míru.
Kristína Turjanová jako Edith Piaf Foto: Jef Kratochvil
Oproti tomu členové maďarského Divadla Maladype berou předvádění nadlidských výkonů jako samozřejmost, dalo by se dokonce říci, že je jejich denním chlebem. Na jevišti Husy na provázku naservírovali publiku originálně a jedinečně zpracovanou romantickou hru George Büchnera Leonce a Lena. A že to tedy byla porce!
Jedinečnost Divadla Maladype spočívá ve snaze vyjádřit divadlo neotřelým a neobvyklým způsobem, zcela svobodně, intuitivně a nezávisle. Proto je nedílnou složkou jejich představení improvizace a komunikace s publikem. Každá inscenace se tak stává jedinečnou a neopakovatelnou. Zvláštností však není jen tato koncepce režiséra Zoltána Balásze, jsou to i sami herci, kteří dokonale ovládají své hlasy, výrazy a především celé své tělo při předvádění často až akrobatických a cirkusových kousků.
Divadlo Maladype Foto: hektor
Pojetí divadelní scény představení Leonce a Lena připomínalo do jisté míry odkaz Jerzy Grotowského a jeho chudého divadla. Jeviště představovala obyčejná žíněnka obehnaná ze dvou stran zabodnutými bambusovými tyčemi, které sloužily jako stále se měnící kulisy. V jednu chvíli byly klecí, bariérou, hradbami, aby se v následující minutě proměnily v les, stébla trávy, kolébku, židli či chodníček. Herci byli oděni do stejných černých elastických trikotů, takže nebyli vázáni na jednu konkrétní roli.
Určitým handicapem byla maďarština, jazyk značně složitý a češtině tolik vzdálený. Překlad replik byl sice promítán na plátna, umístěná po stranách místnosti, ale promítač titulků bohužel s maďarštinou také dosti zápasil. Herci s publikem komunikovali i v angličtině, ale jazyková bariéra byla opravdu znatelná. To však nemohlo nijak pokazit neobyčejný a neopakovatelný zážitek z perfektně zvládnuté a precizně provedené inscenace.
Maladype a jejich Leonce a Lena Foto: hektor
