2 fotky 
Ano, tato Ikarie musí okamžitě českého čtenáře potěšit, neboť obrázek na titulce nemá chybu. Inspirace je zřejmá, film 2012. To ale vůbec nevadí, naopak se můžeme na katastrofu podívat našima očima. Jediné, co bychom mohli vytknout, zobrazená pohroma se neobjeví v žádné povídce uvnitř. Co tam tedy místo ní můžeme najít?
Ilustrační foto Foto: Daniel Husek
Světová sci-fi
Hnedle v prvním příběhu Kvetoucí shoggotohové se dostáváme na půdu výzkumu živočichů, jakýchsi přerostlých slimáků. Elizabeth Bearová nás bere do blíže neurčeného času na blíže neurčené místo, které můžeme jen odhadovat z náznaků ohledně politické a povětrnostní situace. To je ovšem pro hlavní děj téměř nepodstatné, my sledujeme profesora Hardinga, který se snaží nalézt odpověď na otázky, co jsou shoggotové zač, kde se vzali a jak se vlastně rozmnožují. Společně s vědcem poodkrýváme roušku tajemství zahalující tyto výtvory – čeho vlastně? Přírody? Autorka na několika stranách dokázala vynalézavě jen tak mimochodem naznačit o pointě spoustu věcí a udělat ji tak čtenářsky velmi zajímavou.
To Michael Swanwick vsadil spíš na fantastickou část. Známé pojmy, jako jsou kentauři, skřeti, magické artefakty, se v povídce Slovo, které zpívá kosa mísí s technickými vymoženostmi. Sledujeme Willa, jenž v pozici psance putuje zemí a potkává různé lidi a bytosti. Důležité pro něj je setkání s malou dívkou Esme, která není tím, čím se zdá na počátku. Odhalení pravdy je nakonec překvapující a dobře zakončuje příběh sledující část jejich putování. Ačkoliv je Slovo, které zpívá kosa volným pokračováním jiné jeho povídky (Dračí král, Ikarie 11/2007), dá se vychutnat i bez její znalosti.
Jak by se asi ve skutečnosti zachovali obyvatelé zapadlé vesničky kdesi na Americkém středozápadě poté, kdy je zničeno hlavní město mimozemšťany, president zemře, vláda neexistuje, televize a rádio nevysílají, a emzáci ze ztroskotané lodi se snaží … o co vlastně? Co čtenáře zajisté potěší je úspěšnost normálních lidí poradit si s problémem, s nímž armáda selhává. Jak to vše probíhá, líčí Judith Bermanová ve Strachometu. Příběh pěkně graduje, dojde i k ozbrojeným střetům a lyrickým motivům. A co je vlastně ten Strachomet zmíněný v názvu? To je zbraň mimozemšťanů vyvolávající v lidech panickou hrůzu.
Česká sci-fi
Vladimír Zábrodský se do nás pouští hned pěkně zostra. Šestý Paladin ukazuje starou známou pohádkovou zápletku o cestě za štěstím, půvabnou princeznou a souboji s Drakem. Aby uspěl zejména v posledním úkolu, nechá se autorův hrdina Mike naklonovat známým čarodějem. To samozřejmě není zadarmo, je třeba vykonat něco na oplátku. K tomu připočtete ještě vztahy, které jednotliví paladinové mají mezi sebou, svoji roli hraje i princezna a královna, nu, spisovatel nám to pestře zamotává. Naštěstí nefinišuje zmatkem, konec je přehledný a logický.
Krása betonu. To jsou slova, která nás určitě při pohledu na naše sídliště nenapadají. Bydlení bereme v podstatě jako nutnou daň dalších výdobytků, radši bychom žili někde v zeleném lese a obklopeni nejmodernějšími výdobytky civilizace. Toto ovšem nesdílí manželský pár z této povídky. Milan Petrák nás zavádí do Berlína v budoucnosti, kde se Herbert a Barbara rozhodnou žít starým způsobem – v paneláku, používaje pokud možno jen autentické věci (pračka, lednička, žehlička, televize). Neobejde se to samozřejmě bez problémů. Jednak klasického rázu ohledně bydlení v domě dezolátního stavu a druhak změnou životního stylu a hlavně stravování, které mají za následek změnu v jistém smyslu. Oba naši hrdinové bojují proti nepřízni osudu, seč jim síly stačí, a ač se to z počátku nezdá, povídka spěje k zajímavému happy endu.
Ostatní
Publicistika se zajímavými články jen hemží. Například Jakub Javora nám servíruje dvě zprávy z filmového průmyslu o vznikajících filmech Poslední z Apoveru, velmi inspirovaných tvorbou Karla Zemana, a Válka s mloky, kterou snad nemusím představovat. Boris Hokr nás seznamuje s dílem Guye Gavriela Kaye, velmi kvalitně, opět je vidět pečlivé studium materiálu. Roman Kroufek zavádí do světa filmových vlkodlaků, jejichž celuloidové období se táhne bez mála sto let. I zde se jedná o velmi dobře napsaný článek.
Ve Filmfaroniádě se můžeme zatěšit na Alenku od Burtona, která je nyní již v kinech, přečíst si překvapivě zklamanou recenzi na Knihu přežití, a inspirováni kladnou recenzí zkusit si příležitostně nalézt v půjčovnách horor Mrtvý sníh od našich Skandidávských spoluobčanů.
Ikarie nás seznamuje i s recenzemi na knihy, z nichž se dají vypíchnout Drood od Dana Simmonse, Dračí královna od Sylvie Skalové, a hlavně by stálo zřejmě za to přečíst si Fantastické povídky od Igina Uga Terchettiho.
Ačkoliv březnová Ikarie vypadá z obsahu méně nadupaně než například poslední dvě, není tomu tak. Kvalita autorů a hlavně jejich povídek je i v tomto čísle na velice slušné úrovni. A pokud se mezi čtenáři najdou kverulanti, kteří si myslí, že by to napsali lépe, mají možnost. Na konci časopisu si můžeme přečíst vyzvání pro spisovatele do několika soutěží a pozvánky na několik conů, kde se dotyčný nespokojenec může inspirovat.
