×
TOPZINE.cz

Božena Němcová: Divá Bára. Vzhled ani postavení neurčuje povahu

FOTO: Božena NěmcováBožena Němcová je čtenářům známá především jako autorka Babičky, na tradici obrazů z vesnického prostředí navazuje i ve venkovské povídce Divá Bára (1856). Kromě zasazení děje na venkov se v díle objevují další prvky, které se u Němcové opakují. Které to tedy jsou?

FOTO: Božena Němcová
Němcová své hrdince ubrala na ženskosti, ale naopak ji udělala silnou povahově., Foto: commons.wikimedia.org

Přestože není hrdinka Bára typickou mladou slečnou, nevypovídá to nic špatného o jejích hodnotách a povahových rysech. Právě naopak, i přes nepříliš lichotivé společenské postavení a vzhled postrádající jemnou dívčí krásu se ukazuje síla charakteru, lidskosti a spravedlnosti. Bára se dočkává štěstí a odchází s myslivcem.

Božena Němcová (před rokem 1820 až 1862) je považovaná za zakladatelku české moderní prózy, v české literatuře představuje umělecký směr biedermeier. Podněty pro tvorbu jí poskytlo dětství, které strávila v Ratibořicích, protože její otec pracoval na zdejším zámku. Byla provdána za Josefa Němce, manželství však nebylo šťastné. Další ranou byla smrt nejmladšího syna, nouze a nemoc. Němcová se tedy upnula na tvorbu. V době největšího strádání byla napsána Babička, kde je patrný vliv autorčiny babičky Magdaleny Novotné.

Známé prvky ve formě díla

Zaměříme-li se na formu Divé Báry, již její kompozice se podobá dalším prózám Boženy Němcové. Autorka hojně užívá především popisného postupu, dále volí také postup charakterizační. Žánr povídky upřednostňuje dějovou linii před pocity, děj přitom nesmí být příliš dlouhý a hlavní postavy mívají od počátku téměř neměnné charaktery. Důležitá je forma vyprávění.

FOTO: Krajina
V Divé Báře se užívá popisu k vykreslení krajiny nebo vnější charakteristiky postav., Foto: sxc.hu

Charakteristické pro tvorbu Boženy Němcové je i prolínání různých myšlenkových směrů v jednom díle. V Divé Báře takovým způsobem prostupuje napříč realistická tendence s romantismem. Realistické je zaměření na život na vesnici a jeho přesný popis, poukázání na zdejší každodenní život obyvatelstva. Romantickým prvkem je postava Báry, která je většinovou společností nepřijímána, přátelí se spíše s psem Lišajem, útočiště hledá v přírodě nebo vyhledává tajemná a pro ostatní děsivá místa (hřbitov).

Divná Bára

Ve vesnici Vestec se pastýři Jakubovi a jeho ženě narodila dcera Bára. Lidé o ní říkali, že divá Bára je dítětem polednice. Matka onemocněla a brzy zemřela. Jakub z Báry vychoval nebojácnou dívku, povahou a silou se podobala spíše chlapcům, mezi vrstevníky byla její jedinou přítelkyní dobrosrdečná Elška a Josífek, který byl do Báry zamilovaný. Ale když jeho otec zbil Bářina psa, přestali se vídat.

Čtěte také: Babička Boženy Němcové. Staré bělidlo ožívá díky starosvětské stařence

Bára nebyla jinak ve vesnici oblíbená a poté, co za tetou do Prahy odjela její jediná přítelkyně, cítila se sama. Po Elščině návratu se obě dívky znovu setkávaly, i když se za několik let obě změnily a dospěly. Elška měla být provdána za správce, ale opravdu byla zamilovaná do pražského doktora. Bára se jí snažila pomoci a správce vystrašila v obleku smrtky a odehnala ho od Elšky.

FOTO: Svatba
Bára překazí nedobrovolnou svatbu Elšky se starším mužem

Vesničané se ale dozvěděli pravdu o smrtce a žádali pro Báru trest. Proto byla ubohá dívka vsazena do márnice, před níž celou noc hlídal její otec. Ráno Báru vysvobodil z vězení myslivec, na kterého si odvážné děvče myslelo. Zanedlouho spolu slavili svatbu. A Elšce byl odkázán majetek bohaté tety pod podmínkou sňatku s lékařem z Prahy. Kladné hrdinky se tedy opět dočkaly šťastného konce. V tomto detailu Němcová znovu sjednocuje povídku se svými stěžejními díly.

„Tíží-li vás něco, svěřte se mi, u mne to zůstane pochováno jako v hrobě,“ pravila Bára. Elška položila mlčky hlavu na Bářino rameno, obejmula ji a jen plakala; — Bára jemně jako matka svoje děcko k sobě ji přivinula, líbajícrusé její vlasy. — Vysoko nad hlavami děvčat skřivan pěje se vznášel, nad vrcholy zelených lesů vycházelo slunce a polilo zlatou září zelené údolí. — Jakub vyšel před pastýrnu a trouby pastýřské hlas připomněl děvčata, že je čas, aby šla domů.
„Po cestě si to povíme,“ pravila Bára, vedouc Elšku za ruku z mostku na luční cestu.
„Ale kterak jsi to poznala na mně?“ ptala se Elška.
„I bože, to se lehko pozná. Býváte zamyšlená, někdy smutná a zase vám líčko září; — jak jsem vás pozorovala, myslela jsem hned, že vám něco musí být. Uhodla jsem.“
„Jenom jestli na mně tetinka to nezpozoruje a ptát se mne nebude,“ ouzkostlivě pověděla Elška; „ona by se hněvala, nelíbil by se jí,“ doložila.
„Zná ho?“ — „Viděla ho v Praze; to je on, co tetinku pražskou vyhojil.“
„Ten doktor? Vidíme; — vy jste několikrát mi o něm povídala, jak hodný to člověk, co se tedy panně Pepince při něm nelíbí?“
„Nevím, ona jen na něho laje, a že je jí protivný,“ skoro plačtivě povídala Elška.
„Což není libný?“
„Ach Báro,“ vzdychlo si děvče, „tak krásný člověk není v celém okolí jako on.“
„Snad není bohatý?“
„Bohatý? To nevím; ale co z toho. K čemu bohatství?“
„To je pravda, ale tetinka bude chtít, abyste si vzala bohatého a dobře se zaopatřila.“
„Ne, ne, Báro, já si žádného jiného nevezmu, raději bych umřela.“
„No, vždyť tak zle nebude; a byť i nebyl bohat, však ona si dá panna Pepinka i pan strejček říci, až jim povíte, — že ho máte ráda.“

(NĚMCOVÁ, Božena. Divá Bára. In Divá Bára; Karla. Ostrava: Blesk, 1993.)

Zdroj: LEHÁR, Jan a kol.: Česká literatura od počátků k dnešku. Praha: Lidové noviny, 2008.

 



Diskuse

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*


Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..