Bílá smrt může opravdu skončit smrtí!

Píše se rok 1957 a nacházíme se na Antarktidě. Sem byla poslána policejní ředitelka Carrie Stetko, aby vyšetřila záhadnou smrt amerického mladíčka Weisse, jehož zmrzlé tělo bylo nalezeno na zledovatělé ploše nejjižnějšího kontinentu Země. Byla to nešťastná náhoda anebo chladnokrevná vražda?

Bílou smrt otevírá změť neuvěřitelně úděsných počítačových efektů a v podobném duchu se naneštěstí nese i celý film. Už upoutávací plakát, na němž by si člověk Kate Beckinsale snadno spletl s pánoprstenovou elfkou Cate Blanchett, svědčí o tom, že se celý film bude odvíjet od krásné hrdinky. A také ano. Beckinsale v roli Carrie Stetko ve sprše, Stetko ve sněhu, v letadle či u kopírky, vždy perfektně upravená dáma s drsným výrazem, bouře nebouře.

Zdroj: Warner Bros. Pictures

Jeden můj přítel měl zajímavý nápad, nechat režiséry točit filmy s nevzhlednými herci a herečkami, aby se naučili plodit skutečně dobré a kvalitní filmy a aby na jejich díla diváci nechodili jen proto, že tam hraje Brad Pitt nebo Angelina Jolie. Čím dál více mi to začíná připadat jako dobrá myšlenka.

„Na příběhu i na postavě hlavní hrdinky mě hlavně zaujalo to, nakolik je křehká a zranitelná,“ vyjádřila se Beckinsale ke své roli. „A protože divák nezná její minulost, nikdo nemůže až do úplného rozuzlení tušit, co je schopná udělat. Jak moc je zatížená minulostí? Jsou její instinkty pořád na úrovni a pomohou jí při vyšetřování, anebo naopak znovu selže?“

Levné záběry zasněžené Antarktidy, kdy nevidíte nic než nebesky hebký sníh a růžovou oblohu nad horizontem, nepřirozeně kontrastují se snahou o akční honičky, jež jsou ale tak nadbytečně dlouhé, že diváka už po několika mnoho minutách přestanou bavit.

Vrtá mi hlavou, zda autoři mají alespoň minimální znalosti fyzikálních zákonů. Přestřelka v pokoji jednoho z nejvyšších pater newyorského mrakodrapu tomu moc nenasvědčuje. Chudák zrádce schytá kulku do ramene, nadskočí, jako by se pokoušel o výskok na trampolíně a luxusním ladným saltíčkem proletí skleněným oknem a rozplácne se na chodníku přesně před vchodem. Nechybí mlaskavý zvuk, jak se mu lebka roztříští o tvrdý beton.

Celý počin je pak zakončen trapným záběrem na jižní auroru australis (polární záře), přičemž už v návštěvníkovi křičí úplně všechno a vnitřnosti se mermomocí derou ven. Dík patří tvůrcům za to, že po této nehodnotné ukázce nenaservírovali další bezvýznamnou rvačku.

Producent Bílé smrti (pozoruhodné spojení) Joel Silver o díle prohlásil: „Naším cílem bylo přenést diváky do Antarktidy. Chtěli jsme, aby alespoň trošičku cítili ten strach, samotu a touhu přežít v tomto mimořádně náročném a osamělém prostředí. Rozhodně můžu jedině doporučit vzít si pořádný svetr.“ Svetr schvaluji i já (ačkoli to nemohla být pro pana Silvera nadmíru těžká dedukce; vždyť v kinosálech často bývá zima). Ovšem zbylé cíle se bohužel příliš nezdařily. Ano, musím uznat, že z některých záběrů je výrazně patrná snaha o zmiňovaný strach a pocit samoty. Nicméně to vše kolem jedince proplouvá bez sebemenšího dotyku. Škoda, kdyby to byl úplně jiný film s úplně jiným scénářem, byl by možná dokonce i ucházející. Snad příště.

(Film měl mít původně premiéru v českých kinech 1.10.2009. Podle nejnovějších informací se ale společnost Warner Bros. rozhodla snímek nenasadit a do kin ho neuvést.)