Šestnáctý ročník festivalu Beltine, svátku keltské kultury, zavítal 30. dubna do matičky Prahy. Zpěv, tance a ukázky řemesel byly jen zlomkem atmosféry, která celou akci provázela a díky níž si člověk mohl připadat jako návštěvník v dobách minulých.
autor: Emil Markup
Skanzen Řepora Zdroj: oficiální foto festivalu
Organizátoři letos otevřeli areál pouhé dvě hodiny před začátkem programu, což zapříčinilo lidem se slabším organizačním smyslem a lehkou nedochvilností časové obtíže. Naštěstí je skanzen Řepora, který Beltine letos hostil, jen pár minut chůze od stanice metra Stodůlky, a tak jsem procházel branou přesně v čas určený slavnostnímu zahájení. Jak jsem zjistil, začátek byl o něco odložen, proto zbyl čas na zabrání míst poblíž pódia, která zůstala neobsazena jen nějakým zázrakem. Dostupnost areálu totiž přitáhla velké množství návštěvníků hned při zahájení.
Když se čekání o něco protáhlo, rozhodl jsem se zabezpečit proti možnosti deště a vydal se postavit stan. Cedule o rozměrech reklamního transparentu mne spolehlivě navedla do sympatické bažiny, vyhrazené pro ubytování návštěvníků. Uchýlil jsem se se stanem hned za chatrč jedné keltské rodiny.
V práci mne popohnal zvuk rohu, kterým galský válečník a skotský bard zahájili program. První kapela Beltaine (podobnost čistě záměrná) z polských Katovic se rozhodla nenechat obecenstvo usnout a hned za začátku nasadila ostré tempo. Toho se však nezalekly přítomné příslušnice dámského pohlaví a před pódiem se pustily do tance. Krásné galky, keltky i vikingské slečny se točily, až přihlížejícím pánům přecházely oči. Hudebníci se nedali a přidali na rychlosti, to ovšem tanečnicím přišly na pomoc jejich silnější protějšky a tanec se tak začal rozšiřovat celým prostorem.
Italská skupina Folkstone Zdroj: archiv organizátorů
V následující chvilce volna jsem se vydal protáhnout nohy a narazil na několik performerů, předvádějícím své umění fireshow. Letmo jsem prohlédl stánky a vyrazil zpátky k pódiu, na kterém se již připravila proslulá skupina Asonance, pro mne a soudě podle reakcí publika i pro mnohé jiné, srdeční záležitost. Přestože byli na každém ročníku, stále se neomrzeli a stále dokáží potěšit vtípky i krásnou hudbou, což se pravděpodobně nezmění ani v blízké budoucnosti
S nástupem 1. Czech Pipes and Drums nastoupilo i deštivé počasí, a proto jsem před vodou i zvukem dud uprchl do hospůdky, kde jsem za sympatickou cenu získal párek a malinovku a v klidu čekal, až ta hrůza venku přejde. Ven od zásob potravin mne vylákala až možnost vyzkoušet si skotské tance, žel bohu, nenašel jsem partnerku. Doufám, že pouze většina slečen byla v páru, další možností je, že mé krví podlité oči z pracovního týdne a vlasy připomínající trnové křoví holt ještě nejsou v módě. A tak mi nezbylo než povzbuzovat tanečníky.
Po kurzech tance od Caledonian Clubu přišlo jedno z největších očekávání, italská skupina Folkstone hrající středověký folk-metal, zkratku, ze které se mi ježí chlupy na krku. Jak se však ukázalo, očekávání byla splněna a hudba nám dala zapomenout na zimu i únavu. Vydal jsem se s ostatními trsat před pódium a za nepravidelného natřásání jsem si užíval hudební orgie. Fyzická aktivita si však vybrala svou daň a s poslední písní jsem se odebral do sladké náruče spánku.
Ráno mne probudil sladký hlásek, který oznamoval příchod skupiny Hakka Mugies, která nás spolehlivě dostala ze stanu. V tom kraválu se prostě nedalo spát, a tak nezbývalo než jít poslouchat a užívat si metalovou verzi skotských balad, které mne přiměly usoudit, že za tohle stálo vyhrabat se ze spacáku. Následující přednášku o keltské historii na území dnešních Stodůlek jsem se rozhodl vypustit a odebral se sbalit stany. Cestou zpět jsem míjel šermířský turnaj o krále Beltinu a mou pozornost upoutalo i umění Steva Hubbacka, který vyrábí hudební nástroje ze všeho možného, a pak na ně hraje.
Beltine 2010 tím pro mne skončil. Skvělá hudba, neopakovatelná atmosféra i místní párečky jsou ale dostatečné argumenty, abych se tam vypravil i příští rok.
