×
TOPZINE.cz

Beatová síň slávy se v Lucerně už posedmé rozrostla

Rockerský způsob života není moc zdraví prospěšný. Ale většina muzikantů, kteří se ve čtvrtek večer v Lucerně představili, dokázala, že ať už jsou plešatí, šediví, vychrtlí či s pivním pupkem, pořád jim to skvěle hraje a zpívá.

Cena pro vítěze Beatové síně slávy, Zdroj: archiv

Podle plánovaného programu se měla Lucerna návštěvníkům otevřít v pět hodin. Kvůli prodloužení zvukové zkoušky si ale museli příchozí počkat až do čtvrt na šest a do té doby už stihli vytvořit celkem působivou frontu. Přestože diváky čekal hudební maratón až do jedenácté, s vědomím toho, co přijde, jsem se ze svého místečka přímo před pódiem ani nehnula.

Nejdřív naděje, potom legendy

Sál se plnil jen pozvolna, jak už to u takových dlouhých akcí bývá. I tak ale měla kapela Bobr chutná dvakrát, medailista Naděje Beatu, soutěže pro mladé české rockové kapely, už docela početné publikum. Skupina, ve složení zpěv, dvě kytary, basa a bicí, předvedla asi čtyřicetiminutovou ukázku svého svižného (punk)rocku. Písně jako Marie, Metro nebo Markéta, ale i ty s politickým nádechem, například 1989, se vyznačují jednoduchými texty i melodiemi. Bobr je sice odehrál s náležitým nasazením a bez nervozity, která by se takový večer dala předpokládat, dokázal ale, že je čeká ještě spousta práce, pokud nechtějí zůstat v kategorii nadějí.

Kategorie osobnost: Ota Petřina

A po předskokanovi už byl čas na nově oceněné. Jako první se představil kytarista, skladatel, textař, zpěvák a kapelník Ota Petřina se svou skupinou Bacily. Kdyby se ten večer pořádala soutěž o nejhubenějšího vystupujícího, Petřina by s přehledem vyhrál. Chvílemi jsem se až divila, že se na takových nohách vůbec dá chodit i skákat. Za celé své vystoupení řekl do mikrofonu pouze „Já nerad mluvím,“ a tak se této role ujal moderátor večera Tomáš Morávek i jednotliví Otovi hosté.

Petra Janů i Václav Neckář připomněli svá bigbítová léta

V soutěži zachovalosti by naopak určitě neprohrála Petra Janů. Vypadá skvěle, zpívá skvěle. A i ve svém krátkém dvoupísňovém představení dokázala, že mezi špičku českých rockových zpěvaček patří právem.

Trochu rozporné pocity ve mně vyvolalo vystoupení Václava Neckáře. Toho Petřina doprovázel už v šedesátých letech jako kytarista v orchestru divadla Rokoko a v letech 1971-74 vedl jeho doprovodnou skupinu Bacily. Autorsky se podílel zejména na Neckářově dvojalbu Planetárium z roku 1977 (titulní píseň samozřejmě v Lucerně zazněla). Po dlouhé rehabilitaci, kterou si v listopadu 2002 vyžádala mozková mrtvice, jež měla za následek výpadky řeči, se Neckář vrátil na koncertní pódia. Vydal dokonce nové album Oči koní. A přestože jeho hlas zní stále krásně a dojemně a je radost vidět zpěváka opět v dobré formě na prknech, je znát, že už to není tak úplně on.

Hosté vítaní i nevítaní

Po Neckářových dvou písních na chvíli Petřina i s Bacily pódium uvolnili pro Luboše Pospíšila a Bohouše Zatloukala. Petřina spolupracoval nejen s kapelou C&K Vocal, v níž Luboš začínal, ale zejména se skladatelsky podílel na jeho sólovém debutu. A po Marilyn, goodbye a titulní skladbě z osmadvacet let starého alba Tenhle vítr jsem měl rád už přišel čas oficiálního předání ceny.

Toho se ujal primátor hlavního města Prahy, jež nad akcí převzalo záštitu, Pavel Bém. Vřelého přijetí se ale nedočkal. Jeho popularita, alespoň podle síly pískotu, v poslední době značně klesla i mezi pražskými beaťáky.

Ale politiku nechme stranou. Ota Petřina si zaslouženou cenu převzal a se zpěvákem Jiřím Růžkem, známým nyní zejména z kapely Vítkovo kvarteto, připomněl pěti písněmi doby kapely Veteráni studené války. Růžek se k politice přece jen vrátil a vybídl diváky, aby volili „zatraceně dobře, aby se ti veteráni studený války nevrátili doopravdy.“ Kolem osmé se ještě naposledy přišli rozloučit všichni Petřinovi hosté a nastal čas pro dalšího oceněného.

Smutná kategorie osobnost in memoriam: Franta Kotva

Cenu za kytaristu kapel Tango a hlavně Žlutý pes od generálního ředitele Rádia Beat Martina Hrocha přebraly Kotvovy dcery Tereza a Linda. Hudebně potom Frantu připomněl hodinovým setem Ondřej Hejma a Žlutý pes, do něhož Kotva přišel po odchodu Ivana Hlase v roce 1982.

Hned několikrát se divákům dostalo ujištění, že je Franta v Lucerně s nimi. Hejma vzpomenul různé stránky jeho osobnosti, ať už ty hudební nebo sportovní. Žlutý pes se pro tento večer představil v sedmičlenné sestavě hned se třemi kytarami a všichni tři kytaristi dokazovali, že na pódiu nejsou do počtu. Zejména texaské blues Honzy Martinka bylo opravdu povedené. Nemohl samozřejmě chybět ani Zdeněk Juračka a písně jako Modrá, Indiánská dýmka míru a Sametová.

Onřej Hejma s Frantou Kotvou, Zdroj: archiv

Třináctiminutová kytarová pocta písní Lynyrd Skynyrd Freebird se určitě musela donést až ke Kotvovi, ať už je v rockovém nebi nebo na Jamajce, jak tvrdil Hejma. Zazněla i méně známá Krokodýlí země, jejíž text sice zpěvák ohodnotil jako blbej, ale s odkazy na ETC a další muzikanty staré doby se k večeru hodil. Povedené bluesrockové vystoupení zakončil Pes písní Zůstaň klidná.

Kategorie kapela: ETC

Nebylo by asi fér vyhlašovat krále tohoto večera. Ale pokud má to nejlepší přijít nakonec, nikdo z přítomných fanoušků nemohl být zklamaný. Už chvíli po deváté na pódium přišel Vladimír Mišík. „Já tady jenom zpívám, netleskejte mi tak.“ Jednotliví členové ETC z různých období existence kapely přicházeli a odcházeli, sestava na pódiu snad nebyla ani dvě písně za sebou stejná.

Repertoár pro slavnostní večer vybírali muzikanti. Dostalo se na to prastaré i na to zbrusu nové, na hity i méně známé písně. Jako první se za mikrofon postavil služebně nejmladší, zpěvák Pavel Bohatý. Ve svém podání nejstarších písní ETC dokázal, že má jednak kopu talentu a taky že mu písně zpívané kdysi Mišíkem skvěle sedí. Při skladbě Belveder předvedl své první sólo houslista Vláďa Pavlíček (a během večera jich přišlo ještě několik). Na píseň Doteky pozval mladý zpěvák na pódium Petra Skoumala a ten zaujal místo u kláves.

Potom už Bohatého vystřídal Olin Nejezchleba. Nejprve usedl s elektrickým violoncellem ke skladbě Věci kolem, na další písně už ale cello i židli odložil. Poté, co se k hostům přiřadil i kytarista Standa Kubeš, došlo opět na předávání.

Ředitel Beatu Libor Ploček cenu dal do rukou Petra Kulicha Pokorného, služebně nejstaršího přítomného člena, jednoho ze zakladatelů ETC. Vladimír Mišík potom omluvil i všechny ty, kteří se dostavit nemohli. „I když to už bychom se sem asi ani nevešli. Nebo bychom byli jako Alexandrovci.“ Potom už se konečně ujal i zpěvu a dostalo se i na známé písně jako Šmajdák a ploužáky nebo Nejlepší ženská našich dní. Po další prastaré písni U kiosku prohlásil Mišík: „Abychom nepůsobili jako vlastní revival, zahrajeme taky něco z naší nové desky.“ A diváci tak měli možnost vyslechnout titulní Ztracený podzim. „Nebojte se, nedali jsme se na country,“ uklidnil zpěvák obecenstvo a na důkaz zahrálo ETC jednu tvrdší novinku, U nádraží, s textem Josefa Kainara.

Letošní cena pro ETC, Zdroj: pořadatel koncertu

Po instrumentální části koncertu, kdy mezi hosty přibyli Václav Veselý a Ivan Kadaňka, který usedl k druhé bicí soupravě, se večer začal pomalu chýlit ke konci. Po blues Sladké je žít, na něž opět přišel i Nejezchleba a Skoumal, Jiří Veselý se chopil tahací harmoniky a Pavlíček předvedl skvělé houslové pizzicato-sólo, si sice diváci vytleskali ještě jeden přídavek, ale po Variaci na renesanční téma a posledním představení členů a rozloučení byl konec.

Večer to byl výjimečný nejen počtem hostů a vzácných návštěv, ale hlavně díky své atmosféře. Zejména z ETC doslova sálala pohoda a radost ze hry. Příjemná nálada se rozšířila i do obecenstva, které i po několika hodinách na nohou vypadalo připravené propařit celou noc. A přestože při cestě do schodů jsem poznala, že by nohy přece jen ocenily pořádný oddech, vůbec by mi nevadilo, kdyby takový koncert trval až do rána.

Beatová síň slávy se v Lucerně už posedmé rozrostla
Ohodnoťte tento článek


Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*


This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.