Babičku Boženy Němcové si mohou přečíst i ti nejmenší čtenáři

!Ukázka z knihy!Nakladatelství Fragment vydává zkrácené a převyprávěné verze klasických děl české i světové literatury. Zatím poslední v této řadě je dětská verze Babičky Boženy Němcové převyprávěná Petrem Prouzou a opatřená ilustracemi Antonína Šplíchala.

Babička, Zdroj: archív nakladatelství Fragment

Za Starým bělidlem, stavením rodiny Proškovy, se nacházel rozsáhlý ovocný sad, za nímž vedla vozová cesta podél řeky Úpy dolů k nejbližšímu městečku. Zpředu stavení byl pěkný dvorek s majestátní lípou uprostřed a pod ní lavička, kde babička s dětmi často sedávala. Pod okny se rozkládala zahrádka s květinami a zeleninou. Vedle zahrádky se táhla cestička podél strouhy, kterou putovala voda od splavu ke mlýnu.

Od stavení přes strouhu byl můstek na stráň, kde stála velká pec a sušárna hlavně pro ovoce. Za teplých letních dnů, pod bedlivým dohledem babičky, se děti ve strouze vesele cachtaly a Jeník s Vilímem stříkali po sestrách studenou vodou, ale jen tak malounko, aby je babička nenapomenula.

Malá Adélka jednou při cachtání uklouzla a namočila si celou sukénku. Pan myslivec, který kráčel právě kolem, pravil, že vypadá jak nezbedná hastrmanka, ale Adélka jen rázně odsekla: „To ne! Babička povídala, že žádní hastrmani nejsou!“ Pan myslivec se zasmál a vážně odvětil: „Nu, když to říkala babička, musí to být pravda.“ Myslivec patřil takřka ke každodenním návštěvníkům Starého bělidla, na cestě do lesa či k bažantnici se vždy na chvíli zastavil. Druhým pravidelným hostem byl pan mlynář, který každé dopoledne kontroloval stavidla nad stavením u strouhy. Zavalitý pan mlynář nosíval celý rok bělostné kalhoty, vždy nad kotníky vyhrnuté, modravou kamizolu a nerozlučnou pikslu na šňupací tabáček v ruce. Dokonce, ten čtverák, dával chlapcům šňupat a pochechtával se, když pak hodně kýchali.

Nejmilejším z návštěvníků, kteří se na Starém bělidle objevovali jen jednou za rok, byl nepochybně pan Beyer, myslivec z Krkonoš, který přicházel každé jaro a zůstával přes noc. Působil jako dozorce při plavení dřeva, které se v sepnutých kládách spouštělo z hor po řece Úpě až k soutoku s Labem. Pan Beyer byl vysoký muž, který na zeleném plstěném klobouku měl ještě vztyčená jestřábí, luňáčí a orlí péra. Na silném řemenu se mu houpala nebezpečně vyhlížející puška a v pravé ruce třímal pořádnou sukovici s kovovými štítky. Když dětem vyprávěl o vichřicích na Sněžce, či o tom, jak sám v jedné vánici zabloudil a tři dny mu trvalo, než našel cestu zpátky, jinak rozpustilý Jeník ani nedutal. I panu Beyerovi se chlapec zalíbil, a když Jeník nečekaně vyjevil přání, že by chtěl být v budoucnu také takovým odvážným horským myslivcem, slíbil mu, že se o to určitě postará.

Dvakrát za rok, na jaře a na podzim, přijížděli na Staré bělidlo také obchodník se sladkým zbožím pan Vlach a další kupec s rozličnými oleji a mastmi. Zejména pana Vlacha děti halasně vítaly, vedle chutných rozinek, pomerančů, mandlí či fíků měl totiž pro děti pokaždé dárek, lákavý kornoutek se všelijakými sladkými bonbóny a jinými cukrátky.

Převzato z knihy Boženy Němcové: Babička, převyprávěl Petr Prouza. Vydalo nakladatelství Fragment, Praha 2011.