×
TOPZINE.cz

Baader Meinhof komplex: Další bolavé místo německé historie

Kontroverzní dílo, jež v Německu vyvolalo bouřlivé emoce, nutí člověka přemýšlet, ale přes to zůstává v prvé řadě vynikajícím filmem, při kterém vám nejednou přejede mráz po zádech. To je Baader Meinhof komplex!

Časy francouzské a italské nadvlády nad filmovým řemeslem na evropské půdě jsou pryč. Itálie dříve těžila z vynikajících režisérských osobností typu Felliniho, Viscontiho a Antonioniho, Francouzi využívali charismatu svých nezapomenutelných herců Belmonda, Delona a nyní možná Vincenta Cassela. Dnešní německá kinematografie se však vydává jinou cestou. Cestou reflexe nesmírně bohaté, dodnes nejspíš ne úplně zhojené minulosti. Takový je i snímek Uliho Edela mapující činnost ultralevicové teroristické skupiny RAF.

Úvodem se ocitneme v prostředí salónního komunismu domácnosti Ulriky Meinhofové (Martina Gedeck). Ulrice však evidentně nestačí psát protestní pamflety a donekonečna opakovat stejné fráze o nespravedlnosti kapitalistického systému. Nevěra manžela je pro ni jasným signálem. Odchází do demonstracemi zmítaného Berlína. Násilné reakce po krvavém potlačení jednoho z protestů Ulriku osloví stejně jako požár obchodního domu vyvolaný radikály Gudrun Ensslinovou (Johanna Wokalek) a Andreasem Baaderem (Moritz Bleibtreu). Po aktivní účasti na Baaderově útěku není cesty zpět. Mladá novinářka opouští své dvě děti a definitivně se vydá na dráhu revolučního terorismu. Ve vojenském táboře v Jordánsku se naplno odhalí fanaticky nekompromisní charaktery, ale na druhou stranu i jistý nekoncepční až diletantský přístup jednotlivých členů skupiny. Ten po návratu do Německa a sérii dalších atentátů vede k zatčení celé skupiny. Následuje vyčerpávající vězení a soudní proces. Ani další eskalace násilí druhé generace RAF nevede k propuštění jejích vůdců. Ti se nakonec svou bezvýchodnou situaci rozhodnou vyřešit sebevraždou.

Při sledování Komplexu se člověk sám sebe ptá, jak je něco takového možné. Jak může matka, žena, která dala dvěma svým dětem život, najednou vraždit desítky lidí, které ani osobně nezná. Jak se člověk může neptat po důsledcích svých činů. Jak je možné vidět svět jako černobílé bitevní pole? Proč vzdělaní lidé žijící v konzumní, blahobytné společnosti podlehnou fanatické ideologii? Do jaké míry je možné převracet, ignorovat a přitom nevnímat pravdu? Tyto otázky jsou teď bohužel mnohem aktuálnější, než by si kdokoliv přál, a proto ukazuje tento film svým způsobem i na komplex celého dnešního světa.

Uli Edel v poslední době točil spíše televizní filmy, přesto vynikající scénář, který napsal s Berdem Eichingerem, podpořil řemeslně přesnou, zkušenou režií. Na jedné straně některé syrové záběry dávají vzpomenout na jeho nejslavnější dílo My děti ze stanice zoo, na druhé straně je současný Uli Edel mnohem vyzrálejší a jeho režie plynulejší. Atmosféra 60. až 80. let západního Německa je dokonale zvládnutá. V tomto ohledu snese srovnání s tematicky podobným kusem francouzské produkce poslední doby, Veřejným nepřítelem č. 1. Dvacetimiliónový rozpočet (v eurech) se projevil i do detailu propracovaných akčních a davových scén. Záběry na přeplněnou univerzitní aulu, která po Rudi Dutschkem začne sborově skandovat Ho Či Minovo jméno, vás zarazí do křesel. Nelze nezmínit i vynikající hudbu, která dodává akčním scénám na tempu a dramatičnosti.

Po herecké stránce filmu jednoznačně vévodí obě hlavní ženské protagonistky. Johanně Wokalek, představitelce Gudrun Ensslinové, věříte její výkon do posledního detailu. Její excentrické výstupy, čirý vztek, nenávist a ostentativní pohrdání soudem jsem si v kině přímo užíval. Martina Gedeck měla poněkud těžší hereckou úlohu. Od začátku filmu vlastně nevíte, co od Ulrike čekat. Působí tiše, pokorně, své emoce nedává najevo. Když manžela přistihne při nevěře, vezme děti a mlčky odjede. Když jí Gudrun sdělí, že si musí vybrat mezi revolucí a dětmi, přejde to opět pouhým mlčením a dlouhým pohledem. Jak si vybere, víme. Za jejíma skelnýma věčně těkajícíma očima je dokonce něco zlověstně šíleného. To se projeví ve vězení, při dlouhé izolaci na samotce. Ulrike se hroutí pod psychickým tlakem a snaží se o jakousi sebereflexi. To se však nesetká s pochopením u jejích spoluvězňů, především u Gudrun.  Moritz Bleibtreu drží vysoký herecký standard filmu, ale hraje pouze ve stínu svých kolegyň. Jeho Andreas je macho jistý si sám sebou. Na jedné straně revolucionář, na druhé egoistický frajírek. To dokreslují dvě situace ve filmu, kdy jednou neváhá nabídnout svou koženou bundu i přítelkyni nového člena skupiny, podruhé se vzteká jako malý kluk, když mu v Itálii ukradnou sportovní auto. Přestože rozhoduje, nemůžu se zbavit dojmu, že to byly ženy kolem něj, které byly hlavní hnací silou RAF. Zklamáním pro mě bylo, jak se rolí zhostily hvězdy z Pádu třetí říše Bruno Ganz a Alexandra Maria Lara. Ganz jako by se nemohl zbavit hereckých manýr, které si osvojil při přípravě na roli Adolfa Hitlera, a Marii jsem tu teroristku s jejím neustále vytřeštěným výrazem prostě nevěřil.

Velkou škodou je, že v poslední části se dějová linie rozmělní do velkého počtu postav. Ty překvapivě netrpí nedostatečným charakterovým vykreslením či mělkým ukotvením příběhu, ale film ztrácí na tempu a bortí se jeho celistvý dojem. Velmi však oceňuji historickou věrnost stejně jako pohled zevnitř RAF a objektivitu, kterou nejspíše nejlépe dokazuje, že námitky k dílu měli jak pozůstalí po obětech RAF, tak její samotní bývalí členové. Přes všechny drobné vady jsem měl po skončení filmu pocit, že si tento snímek zasloužil víc než jen oskarovou nominaci.

Ohodnoťte tento článek


Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*


Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..