Autor románu Kdo chytá v žitě J. D. Salinger. Poznejte tajemství nekonvenční osobnosti
Redakce
5. 12. 2011
Spisovatel J. D. Salinger, autor slavného románu Kdo chytá v žitě, si léta hrál na schovávanou se svými fanoušky a novináři. Co má společného se svým románovým hrdinou Holdenem? A od koho se nakonec dozvídáme i ty nejmenší detaily z jeho života?
Jerome David Salinger (1919 až 2010) byl americký spisovatel, který si dodnes zachoval širokou čtenářskou základnu. Donedávna jsme toho o tolik zbožňovaném autorovi mnoho nevěděli, protože si velmi úzkostlivě chránil svoje soukromí. Nechtěl se nechat poznat, ale někteří pisálkové si šli tvrdě za svým. Jedním z nich byl Ian Hamilton. V 80. letech mu vyšla kniha o Salingerově životě – Hon na J. D. Salingera.
Hon na J. D. Salingera
Ian Hamilton, britský literární kritik a životopisec, patřil mezi skalní fanoušky Salingerova Holdena Caulfielda, postavy z knihy Kdo chytá v žitě, kterou si zamilovaly miliony lidí. Jeho okouzlení knihou se ale rozplynulo po dopsání životopisu a po soudních tahanicích, jež následovaly. Ze životopisu se tak stala literární detektivka.
Když začal po Salingerovi pátrat s cílem zaznamenat jeho životní osudy, spisovatel mu na to napsal nevybíravý dopis, ať ho nechá být. Hamiltona to ale neodradilo, a tak první ucelený příběh Salingera máme již z roku 1988. To bylo ještě předtím, než svou biografii o Salingerovi napsala jeho vlastní dcera.
Co měl Holden se svým autorem společného?
Ačkoliv má Hamiltonova kniha určité faktické nedostatky, zaslouží si pozornost. Dozvídáme se v ní, kde se zrodil nápad na sepsání Kdo chytá v žitě. Tím místem byla vojenská akademie ve Valley Forge, kde J. D. Salinger strávil několik let, tato škola se stala předobrazem pro slavnou přípravku v Pancey.
Jak Hamilton zjistil, moc se mu tam nevedlo, nesnášel to tam. Nicméně byl vedoucím šermířského družstva (jako Holden) a znal podobné kluky jako Holden. Býval jízlivý, sarkastický, literárně nadaný, rád si dělal z lidí srandu a pohrdal školními pravidly. Bojkotoval, co mohl, i to je Holdenovi podobné.
Lidé z Valley Forge se nápadně podobají postavám z knihy Kdo chytá v žitě. Například plukovník Baker byl nejspíš předlohou pro ředitele v Pancey, jednu z nenáviděných postav. Salingerův spolubydlící Ned Davis jako by z oka vypadl Stradlaterovi. Byl stejně hezký, vždycky dobře učesaný, sebevědomý, zajímal se o děvčata.
Samotné jméno Holden Caulfield však vzniklo jinde. Salinger nějakou dobu pracoval jako bavič na výletním parníku Kungsholm. Tam poznal jakéhosi Holdena, se kterým se spřátelil. Caulfield bylo zase příjmení jisté herečky, do které byl jednu dobu zamilovaný.
Kariéra spisovatele
Na škole ve Valley Forge začal Salinger psát svá první díla. To tam se rozhodl stát se spisovatelem. Chtěl psát do časopisů, kupříkladu do periodik The New Yorker a Esquire. Na jejich stránky se také později dostal, ale byla to tvrdá dřina. Dokonce jednu dobu navštěvoval kurzy tvůrčího psaní.
Salinger jeden čas navštěvoval i kurzy tvůrčího psaní
Nejdřív psal do svých oblíbených časopisů povídky. Cítil se spíš jako povídkář. Holdena psal dlouho a po jeho vydání odjel do Británie, aby si zachoval anonymitu. Zůstal tam dva měsíce. Chtěl tam být, dokud neopadne nadšení, a pak se vrátit, avšak kniha se (přes různorodé kritiky) stala kultovním trhákem.
Válka a setkání s Ernestem Hemingwayem
Válka velmi ovlivnila i jeho styl psaní. Za války se v Paříži setkal dokonce s Hemingwayem. Ten ho nejvíc šokoval, když ustřelil hlavu nějakému kuřeti jen proto, aby dokázal, že německý Luger je lepší než americká pětačtyřicítka. Přesto pak spolu ještě nadále komunikovali. Za války se také seznámil se svou první ženou, Francouzkou Sylvií, se kterou se však o pár měsíců později rozvedl, protože nechtěla odjet z Evropy.
Čtěte také: Novela o smyslu lidského života Stařec a moře je Hemingwayovým opus magnum
O dalších osudech Salingera pojednává lépe jeho dcera Peggy. Té vyprávěl mnohé příhody z války. Byl svými válečnými zkušenostmi velmi poznamenaný. A to i fyzicky (kvůli vybuchnuté střele minometu totiž na jedno ucho moc dobře neslyšel). Bojoval v Hürtgenském lese, potom přišla obrana Lucemburku a ardenská bitva, další krveprolití, které musel prožít.
U Norimberku byl hospitalizován „pro celkové válečné vyčerpání“. Psal Hemingwayovi dopisy a dělal si legraci z psychiatrů, nechtěl, aby odešel z armády pod nálepkou psychicky narušený. To se nestalo. Poslali ho zpět do služby. Po propuštění se velmi změnil, včetně rukopisu.
Kdo chytá sny
Margaret Ann Salingerová (nar. 1955), krátce Peggy, je nejstarší z dětí J. D. Salingera. Později se mu narodil také syn Matthew. Peggy se rozhodla napsat knihu Kdo chytá sny (Dream Catcher: A Memoir), aby se vyrovnala se svým dětstvím. Není to však pouhý životopis Salingera, je to příběh o jejím dětství a dospívání a o tom, jakou v jejím životě hráli rodiče úlohu. Je to vyprávění plné střípků vzpomínek na otce, vzpomínek pěkných i bolestivých.
Málokdo si ještě pamatuje, jak byla v době Salingerova mládí Amerika antisemitská. Autor byl nucen skrývat své židovství z otcovy strany. Proto možná svoje školní léta zvěčnil v knižním Holdenovi tak nenávistně a z vysoké školy odešel. Samotná genocida ho hluboce poznamenala, protože se dotkla i části jeho rodiny.
Salingerův otec Solomon byl židovským obchodníkem a chtěl, aby syn šel v jeho stopách. Salinger si z toho nic nedělal, přál si být spisovatelem. Jejich vztah byl komplikovaný, s matkou si byli bližší. A také se sestrou Doris, ta Peggy pomohla zjistit o své rodinné historii víc.
Začátek vztahu Peggiiných rodičů
Rodiče Peggy se potkali na jednom večírku r. 1950. Mamince bylo šestnáct a otci třicet jedna. Druhý den už si začali dopisovat. Vyprávěl jí o svém rozepsaném románu, a že se chce stát zenovým mnichem. Tehdy ještě bydlel v bytě, který byl celý v černém provedení – od knihovny po povlečení na posteli. To ještě netušil, že si ji vezme, protože zrovna měl jedno ze svých náboženských období, jeho posedlostí byla Indie a buddhismus a jedno učení mu zakazovalo styk se ženami jako něco krajně odporného. Celibát mu ale dlouho nevydržel.
Dům u lesa
Salinger hledal místo, kde se usadit a psát (jako v Holdenových snech). Vyjel si proto r. 1952 se svou sestrou Doris do Cornishe a tam našel domek, do něhož se o rok později nastěhoval. Claire (jeho nová manželka) a jeho děti tam žili s ním. Toho roku vydal 9 povídek, které už byly napsané úplně jiným stylem než Holden. Velmi uhlazeným.
Pro Peggy a její matku byl dům u lesa v jistém smyslu noční můra. Dům byl odříznutý od civilizace. Salinger donutil svou ženu, aby za svým předchozím životem udělala tlustou čáru – vzdala se všech věcí, jež měla ráda, a všech přátel a žila s ním ve skoro úplné izolaci, kterou občas narušili sousedé a někteří blízcí. Zatímco tvrdě pracoval na své tvorbě, klidně i 16 hodin denně nebo přes noc, ona se musela starat o domácnost. Přestože v domě nebyla teplá voda a bylo zde špatné vytápění, tak její těžkou práci neocenil a jen kritizoval.
Totéž čekalo později i malou Peggy. Narodila se r. 1955 a Salinger ji chtěl pojmenovat Phoebe, jako Holdenovu sestru, ale Claire mu to zakázala. O pět let později se narodil Matthew.
Rozvod a problémy se soužitím
Salinger a Claire se rozvedli roku 1966. Peggy mluví o tom, že nikoho nesnesl příliš dlouho vedle sebe. Ofrňoval se nad vším, co sám neuznával. Když mu něčím Claire či Peggy nebyly podobné, neměly podobné koníčky, náhled na svět, nedej bože s ním v něčem nesouhlasily, vyhrožoval, že s nimi skončí, což myslel smrtelně vážně.
Nedokázal svým dětem udělat opravdový domov, protože tato malá stvoření neuměl snést po delší čas ve svém domě – rušily ho od psaní. Nemohly se u něj cítit dobře. Autor byl občas hrozně nesnášenlivý. Cítil se obtěžován. Jejich matka si navíc našla milence, takže byl vztah v troskách. Rodiše způsobili své dceři pozdější psychické problémy.
Salingerova poslední žena Coleen, tehdy dvacetiletá zdravotní sestra, téměř o padesát let mladší než sám autor, musela snášet totéž. Také ji rád kritizoval a ponižoval a izoloval od zbytku světa.
Hezké okamžiky
Peggy ale mluví i o hezkých chvilkách s otcem. Jak jim vymýšlel své vlastní pohádky, místo toho aby jim četl z jiných knih. Učil je hrát šachy a kuličky. Staral se o jejich zdraví, i když někdy dost zvláštně. Učil je správným dýchacím technikám, byl totiž posedlý jógou, a léčil je homeopatií a akupunkturou.
Dokonale své děti odradil od drog, když jim neochvějně tvrdil, že jim to znemožní dosažení nirvány. Dával jim najevo, že se nebude zlobit, když donesou domů špatné známky ze školy. A nikdy nezapomněl na to, jaké je to být mladý, nedělal svým dětem trapasy před přáteli. Když nechtěly, aby je s ním viděli, prostě někam zalezl.
Salingerovo skrývání se zdá po jeho odhalení pochopitelnější. Bál se, že by na něm někdo objevil jeho nedokonalosti a snažil se z něho dostat informace, které by raději zapomenul. Jeho dílo přitom nejde oddělit od jeho života. A poznání Salingerova života fanouškům umožní nepodléhat nekritickému zbožňování jejich oblíbence.
Zdroj: HAMILTON, Ian: Hon na J. D. Salingera. Praha: TP, 1999, přeložila Magdalena Platzová; SALINGEROVÁ, Margaret A.: Kdo chytá sny. Praha: Volvox Globator, 2003, přeložila Kateřina Klabanová.