×
TOPZINE.cz

Autobiografický román Než odejdu navždy Marie-Laure Picat dojímá čtenáře po celém světě

FOTO: Než odejdu na vždy!Ukázka z knihy!V nakladatelství Fragment vychází v překladu Jana Cimického kniha založená na skutečném příběhu. Poté, co lékaři diagnostikují matce čtyř dětí rakovinu, rozhodne se svůj příběh publikovat a výtěžkem z prodeje své knihy zabezpečit budoucnost svých dětí. Román Marie-Laure Picat nesoucí výstižný název Než odejdu navždy se po svém vydání ve Francii stal bestsellerem.

FOTO: Než odejdu na vždy
Křest knihy Než odejdu navždy, Foto: Eva Makovská, Topzine.cz

Dobrá, děti, jsme domluveni. Maminka vám najde rodiče, kteří se o vás budou dál starat. Najdu hodné lidi, kteří vás budou mít rádi stejně, jako mám já. Musíte mi důvěřovat, prosím…“

Nápad najít náhradní rodinu mně uvízl v hlavě spontánně, přesně v okamžiku, kdy jsem zjistila, že dětská vesnička by nebyla dobré východisko. Připadalo mi docela přirozené, že takovou rodinu si najdu já osobně. Vůbec mě nenapadlo, že by v tom mohl být nějaký háček, a nepochybovala jsem, že to dokážu. Kdo by mohl lépe než já odhadnout, u jakých rodičů budou mé děti šťastné? A také ihned, jak jsem získala od dětí souhlas, vydala jsem se hledat jejich budoucí rodinu. Mluvila jsem o tom se všemi známými a přáteli kolem mne, s maminkami, které jsem potkávala ve škole. Nevěděla jsem zpočátku ani, zda nějaká taková rodina existuje přímo v Puiseaux. Doslechla jsem se o nějaké paní, která takhle vychovávala děti, ale ta byla příliš stará, a když jsem chtěla najít rodiče, kteří by vychovávali mé děti až do jejich plnoletosti, znamenalo to, že hledám osoby poměrně mladé. Výsledek mého pátrání na sebe nenechal dlouho čekat. Jednou v neděli, jen pár dnů potom, co jsem oslovila Institut pro ochranu matky a dítěte, zavolala mi rozjařená Agnes, přítelkyně, kterou jsem často potkávala ve škole. Její dvojčata, Mégane a Adelyne, byla stejně stará jako Thibault a ona mi často pomohla, když jsem potřebovala pohlídat děti.

„Haló, Marie-Laure, tady je Agnes!“

„Ahoj, Agnes, jak se vede?“

„Mně dobře. Ale představ si, že pro tebe mám skvělou zprávu: znám lidi, kteří bydlí v Puiseaux a fungují jako náhradní rodina.

„To je geniální! A jací jsou to lidé?“

„Možná, že jsi je už někdy potkala. Znáš Marion? Taková malá, co k nám často chodí? Tak se podrž, to jsou její rodiče, Valérie a Jean-Marc. Dozvěděla jsem se, že mají licenci na výchovu v náhradní rodině a mohou si vzít tři děti. To by přece stálo za to podívat se k nim, ne?“

„Tak mi dej jejich telefon, zavolám jim!“

Hned jak jsme domluvily, vytočila jsem jejich číslo, ale byl tam bohužel jen záznamník.

„Dobrý den, jmenuji se Marie-Laure a bydlím v Puiseaux, za měsíc nebo za dva zemřu, mám totiž rakovinu s metastázami a hledám náhradní rodinu pro moje čtyři děti. Moc ráda bych se s vámi setkala. Nechám vám moje telefonní číslo. Na shledanou.“

Okamžitě jsem o tom řekla dětem. Neměli jinou možnost než souhlasit, věděli, co je v budoucnu čeká. Zdálo se, že jsou šťastné, když jsem našla rodinu, která bydlí v Puiseaux. Tohle místo byla taková jejich jistota, snad i ochrana. A postupně mi tři nejstarší děti přišly říct v podstatě to samé. Jen Thibault se trochu bránil.

„Mami, já nechci chodit do jiné školy, chci zůstat se Stevenem! A taky chci dál chodit na judo s Brahimem.“

„Já vím, kuřátko moje!“

Brahim byl trenér juda všech mých tří starších dětí od mateřské školy a Thibault k němu byl obzvláště připoután.

Převzato z knihy Marie-Laure Picat: Než odejdu navždy. Vydalo nakladatelství Fragment v Praze, 2011.



Diskuse

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*


Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..