Říká se, že umění je už téměř bez hranic. Jestli někde nějaká je, tak se australanka Helen Pynor dotstala až téměř k ní. Na hranici se smrtí, životem a nebeským krásnem. Podívejte se jaké to je, když se někdo nechá inspirovat mrtvými.
Helen Pynor: Liquid Ground Zdroj: designboom.com
Vycházejíc z mnoha zaznamenaných případů utonutí v řece Temži, vytvořila Helen Pynor velkoformátové fotografie zachycující téměř děsivý podvodní svět mrtvých. Kolekce snímků Liquid Ground v londýnském GV Art reprezentuje děs i krásu zároveň.
Na první pohled slušivé rusalčí spodničky vlnící se v zelenkavé vodě navozují zasněný pocit z jiného světa. Rozevláté vnitřnosti zase naopak mrazivý přízrak z obludária. Vznikl tak nový pohled na společnost duší a těl zemřelých. S jejich silnými životními příběhy i dobovým oblečením.
Jde o souhru…
Helen Pynor není jen umělkyně, ale především filozofka a věnovala se i biologii. Její dílo tak stírá rozdíly mezi jednotlivými sférami těchto věd, aby se stalo jejich symbiotickým sloučením s notnou dávkou symboliky.
A nebojí se méně obvyklých materiálů. Kromě obrazů podmáčených ledvin Back Ache, plic Head Cold či srdce Poisonous Sores a léčivých rostlin ze série Milk je tvůrkyně proslulá svými instalacemi, v nichž kromě světel, drátů a oceli používá i menstruační krev, lidské vlasy, mouku nebo membránu ovčích střev.
Helen Pynor: Liquid Ground
Autorka má za sebou řadu sólových výstav (Liquid Ground, Swelling, Milk, Love Letter, Shadowbreath) a několik desítek skupinových exhibicí představených v Sydney a Melbourne, ale i v Paříži, Singapuru či v Londýně, odkud se dočkala mnoha ohlasů a odnesla si řadu ocenenění. Filozoficky laděné morbidnosti jsou tedy stále v kurzu.