Arnošt Lustig: Démanty noci ozářily válečné temno

FOTO: Arnošt Lustig

Arnošt Lustig se při psaní próz s židovskou tématikou inspiroval vlastními zážitky z koncentračních táborů. V povídkovém souboru Démanty noci vyobrazil mravní podstatu člověka v mezní situaci.

FOTO: Arnošt Lustig
Arnošt Lustig. Zdroj: wikimedia.org

Povídkové dílo Démanty noci navazuje na Lustigův debut Noc a naděje z roku 1957. Soubor Démanty noci je tvořen celkem jedenácti povídkami: Sousto, Druhé kolo, Bílý, Starci a smrt, Začátek a konec, Michael a druhý s dýkou, Tma nemá stín, Poslední den ohňů, Chlapec u okna, Černý lev a Chvíle hned po ránu.

Arnošt Lustig zobrazil 2. světovou válku z pohledu nevinných a trpících lidí. Zaměřil se na osudy Židů během druhé světové války a popsal jejich útrapy v koncentračních táborech. Zobrazoval kontrasty života a smrti, beznaděj a otázku mravnosti. I přes hrozbu smrti a zoufalé situace se hrdinové jeho povídek dokážou chovat lidsky.

Arnošt Lustig (19262011) byl židovský spisovatel, který se ve své tvorbě zabýval tematikou holocaustu. Patřil mezi významné představitele válečné prózy. Vycházel z drastických zkušeností z druhé světové války, zejména z pobytu v koncentračních táborech v Buchenwaldu a Osvětimi. V roce 1945 se mu podařilo uprchnout z transportu smrti do Dachau, poté se až do konce války skrýval.

Po válce studoval novinařinu, působil jako redaktor v časopisech Mladý svět, Kultura, Kulturní tvorba, Plamen, Host do domu či Literární noviny. Dále pracoval například jako redaktor a režisér v Československém rozhlasu. Po roce 1968 emigroval do USA, kde přednášel na univerzitách (např. University of Nebrasca, American University Washington D. C.).  Mezi další díla s židovskou a válečnou tematikou patří například Dita Saxová, Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou či Hořká vůně mandlí.

Symbol lidství a naděje

Autor ukázal, že i uprostřed nacistických hrůz hraje výraznou roli lidskost, solidarita a soucit. Zachycoval okamžiky bezvýchodnosti, beznaděje, ponížení a strachu. Lustig však vyzdvihl pohnuté lidské příběhy, které „ozářily“ temno, které pro židovské obyvatele představoval nacistický režim. Démanty představují symbol lidství a naděje.

FOTO: Druhá světová válka
Děj povídkového souboru se odehrává za války.

Mezi nejčastější náměty Lustigových próz patří řešení mravního dilematu. Tak je tomu i v povídce nazvané Sousto. Příběh vypráví o chlapci jménem Ervín, který musí porušit úctu k mrtvému otci, aby zachránil život své sestřičky Miriam. Ervínova rodina se nachází v těžké situaci. Otec zemře a rodina musí čekat, až jeho tělo odvezou a pohřbí. Matka nemůže chodit a jeho sestra trpí avitaminózou.

Osudný citrón

Ervín pro ni musí sehnat citron, jinak hrozí, že zemře. Aby získal, co potřebuje, je nucený svému mrtvému otci sundat kalhoty. Poté dá kalhoty chlapci jménem Čiky, aby je vyměnil za citrón. Nakonec ale získá jen krajíc chleba. Nezbývá nic jiného než otcově mrtvole vylomit zlatý zub. Ervín je proti, ale nenachází jiné řešení. Vezme kámen, zub vylomí a předá ho Čikymu. Ervín čeká a doufá, že Čiky citron sežene. Tělo mrtvého otce nakonec odnášejí.

Měl pocit, jako by něco umíralo v něm. A teď si jistotně vzpomněl, že tatínek měl zlatou stoličku, třpytnou jako úsměv, na který se v této chvíli upamatoval. Najednou ho začal opřádat strach, ale jinak než prve, že když to neudělá, přijdou pro tátu a s Miriam to dopadne, jak naznačovala matka.

Někde strašně daleko byl citrón. Viděl ho jako žlutou kouli před očima. Začal se mu vzdalovat. Začal se vzdalovat. Už byl na konci chodby, malý a žlutý a zmizel. Zkoušel jeden zub za druhým. A spěchal.

Při psaní povídky Tma nemá stín se Lustig inspiroval vlastními zážitky. Židovští chlapci Dany, Frank a Many jsou na cestě vlakem do koncentračního tábora. Už delší dobu plánují útěk. Když nad vlakem přelétá anglický letoun, Dany a Many toho využijí a vyskočí ven.  Jsou pronásledováni, ale podaří se jim uniknout. Po pobytu v koncentračním táboře v Osvětimi jsou vysíleni. Ukryjí se spolu v lese.

Trápí je hlad, zima a Many má navíc zraněnou nohu. Chlapci se retrospektivně vrací ke vzpomínkám na dětství a hrůzy koncentračního tábora. Když narazí na německou vesnici, rozhodnou se ukrást nějaké jídlo. Mají v plánu okrást ženu s malým dítětem. Jsou odhodláni ji zabít, aby je náhodou neprozradila. Žena jim dá chléb, a tak se nakonec rozhodnou nechat ji naživu. Žena je ovšem vyděšená, a tak chlapce udá.

Otevřený konec

Oba chlapce chytí četníci a vyslýchají je na úřadě. Starosta města rozhoduje, jak s nimi naloží. Ke konci se na scéně objevuje neznámá žena. Je možné, že nakonec ovlivní starostův rozsudek. Pro americké čtenáře přepracoval Lustig tuto povídku z původních asi padesáti stránek na více než trojnásobný rozsah.

Tenkrát nebyl už tak sám. A pak nikdy. Rozpomenul se teď na to, jak tam dostal úplavici a myslel, že se z toho už nevyškrábe, a jak ho Dany ustavičně těšil a on mu přece nevěřil. Vypůjčil si tenkrát na důkaz přátelství jeho nakaženou lžíci a jedl jí kroupy s červenou řepou. A pak to Dany také dostal a leželi spolu. Vláčeli je poté za límec před barák i s horečkami, jen aby nechyběli do počtu a nehodili je do káry, která sbírala palivo do pecí. A vzpomněl si teď také na to, jak se cítil, když se pak společně ze všeho vykřesali. Ale nebyla to ani vzpomínka. Nosil to vlastně ustavičně v sobě. Snad se z toho dostanou i teď.

O zakončení této povídky sám Lustig prohlásil: „Podle všech Aristotelových pravidel musí (chlapci) zemřít, protože je to tragédie… Jelikož však jedním z nich jsem byl já sám, neměl jsem srdce dát se sám zastřelit – snad jsem pověrčivý. Nechali nás tedy jít do lesů ve víře, že vyhladovíme a zahyneme jako vlci. Chtěl jsem naznačit, že měli zemřít, ale nemohl jsem to vyslovit, protože jsem to cítil, jako bych spáchal sebevraždu.“ ( HAMAN, Aleš: Arnošt Lustig. Jinočany: H&H, 1995.)

Autor často využívá vnitřního monologu nebo polopřímé řeči, aby nás seznámil s myšlenkovými pochody hrdiny. Jinak ale Lustig často používá holé a strohé věty, ovšem ve vnitřních monolozích píše v rozvinutějších souvětích. Často také využívá kontrastů, zejména světla a tmy, života a smrti. Smrt a hrůzné zážitky jsou popisovány neurčitě jako „to, tamto, něco, ona chvíle“ a podobně.

Zdroj: HAMAN, Aleš: Arnošt Lustig. Jinočany: H&H, 1995.

 

Líbí se vám tento článek? Podělte se o něj s ostatními

Simona Hencová
Autorka je redaktorkou rubriky Literatura na TOPZINE.cz. Vystudovala Jazykovou a literární kulturu na UHK. Nyní studuje Kulturní dějiny na Univerzitě v Pardubicích. Mezi její záliby patří tanec a divadlo.

Buďte první, kdo okomentuje tento článek!

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*