Menu
TOPZINE.cz
Literatura

Arnošt Lustig: Bílé břízy na podzim. Čistý sen v nepřejících podmínkách

Redakce

Redakce

15. 4. 2012

FOTO: Láska mezi břízamiRoku 1966 vydal Arnošt Lustig knihu Bílé břízy na podzim, cenzura tehdy jeho rukopis bohužel značně okleštila. O skoro čtyřicet let později, v jiné době, vydal stejný příběh v přepracované podobě.

FOTO: Bílé břízy na podzim

Možná, že někde za březovým hájem se skrývá ráj. Zdroj: sxc.hu

Arnošt Lustig je celosvětově znám jako spisovatel, který se věnoval především tématu nacistických koncentračních táborů. Novela Bílé břízy na podzim se však neodehrává za branami takového tábora.

Příběh nás zavádí mezi příslušníky jednotky PTP neboli pomocného technického praporu, kteří jsou známí především díky románu Miloslava Švandrlíka Černí baroni a jeho filmové adaptaci.

Těžký úděl pétépáků

Do těchto jednotek byly odvedeny především politicky nespolehlivé osoby, kriminálníci a kněží. Neměli zbraně, jejich úkoly spočívaly v těžké práci na stavbách či v dolech. Armáda navíc dobu jejich povolání mohla libovolně prodlužovat, a tak se stávalo, že sloužili jako levná pracovní síla i více než dva roky.

S pomocným praporem, který sídlil v dřevěném německém baráku značně zanedbaném i z venku, se nebavili ani pěšáci. Kromě vchodu neměli spolu nic společného.

(LUSTIG, Arnošt: Bílé břízy na podzim. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1966.)

 

Na pozadí slovních šarvátek se skutečnými vojáky, kterým jsou motykami ozbrojení pétépáci pro smích, se z ničeho nic objeví mladé děvče. Třikrát do týdne chodí kolem po cestě do statku. Není to žádná krasavice, ale možná proto ji skupina pseudo-vojáků začne přitahovat. „Šla pomalým krokem, jako by si na tom dávala záležet,“ popisuje Lustig jedno z prvních setkání s ní.

Zamilován do představy

Nejsmělejší z chlapů v zeleném, přezdívaný Prokurátor, neváhá a s dívkou se sblíží. Není to ale sobec, a tak se z bezejmenné slečny záhy stává holka pro všechny. Ve staré uniformě ji po nocích pašují na pokoj, kde si s ní může užít každý. Pro Devatenáctiletého, nejmladšího z nich, se však stává něčím víc – vidinou normální budoucnosti.

FOTO: Láska mezi břízami

Láska může existovat všude, i mezi břízami.

Nezamiluje se ani tak do ní, jako spíš do své vlastní představy. Zatímco ostatní ji využívají pouze k tomu, aby uvolnili přetlak sexuální energie, Devatenáctiletý si s ní na posteli jenom povídá a v duchu si skládá křehkou vidinu světlé budoucnosti. Jí však jeho vize připadá úsměvná, protože se sama nepovažuje za nic extra a dokonce říká: „Jsem jako červivá hruška.“

— Ještě nikdo se do mne doopravdy nezamiloval, — dodala pod pláštěm, aby ji nebylo slyšet. — To by mě rozesmálo. —

Devatenáctiletý mlčel. Odešel by s ní někam, kde je nikdo nezná. Začali by společně. Nikdo by jim nevyčítal minulost. Spojil všechno, co o děvčeti věděl, se sebou. Nikdo, s kým by mluvili, by nezačal nedůvěřivým pohledem. Myslel jen na tu jedinou věc.

(LUSTIG, Arnošt: Bílé břízy na podzim. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1966.)

 

Aniž by mladík znal dívčino jméno, drží se křečovitě své představy. Když chce nad ránem dívka odejít z jeho postele, násilně ji tam zadrží se slovy: „Nikam tě nepustím, i kdybys chtěla. Sem poslední, s kterým to bylo. Teď budeme muset spolu zdrhnout.“

Čtěte také: Večery na slamníku Jaromíra Johna. Nejen Švejk vypráví o životě na frontě

Svůj plán nakonec realizuje, ale do druhého dne je společně s bezejmennou přistižen v nedaleké vesnici. Musí se vrátit a sen se rozplyne stejně přirozeně, jako se zrodil. Poslední řádky už jenom podtrhují fakt, že pro člověka je nesmírně těžké utéct svému osudu a změnit svůj život.

Tragédie bez patosu

Lustig v téhle útlé novele skvěle vylíčil mužský kolektiv plný ztracených existencí. Setkáme se tu s opravdu různorodými typy, většina z nich už rezignovala, třeba jako Kněz, kterému z minulosti zbyla jen přezdívka. Alkoholik Somrák se naopak pití nevzdal a neustále prahne po pivu. Nejmladší z nich – Devatenáctiletý – je jiný, nezkažený, i jeho budoucnost se však nakonec zdá být tragická.

— Prosím, — řekl kapitán. — Nedělejte z toho tragédii. —

Devatenáctiletý do děvčete něco hučel. Snad aby na něho počkala, že se dostanou někam, kde je nikdo nezná. Říkal jí to velice naléhavě. Možná, že říkal, že ukradnou ve statku auto a ujedou. Děvče stálo skoro netečně, jako by je to už nezajímalo.

(LUSTIG, Arnošt: Bílé břízy na podzim. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1966.)

 

Zdroj: LUSTIG, Arnošt: Bílé břízy na podzim. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1966.

 

Ohodnoťte tento článek:
0
Právě čtete

Arnošt Lustig: Bílé břízy na podzim. Čistý sen v nepřejících podmínkách