Menu
TOPZINE.cz
Literatura

Arnon Grunberg radí: Lidé by se měli vzdělávat sami

Jakub Ehrenberger

Jakub Ehrenberger

15. 5. 2012

FOTO: Arnon Grunberg!Exkluzivní rozhovor!V první části rozhovoru Arnon Grunberg už leccos prozradil o sobě a svém náhledu na svět. Jak se dívá na budoucnost literatury a románového žánru jako takového? A existuje podle něj nějaký recept na to, jak se stát slavným?

video
play-sharp-fill

První část rozhovoru najdete zde.

Zmínil jste nutnost číst klasickou literaturu. Ze všech stran slyšíme, že u mladé generace je to problém. Mladí lidé údajně nečtou. Na druhou stranu vychází rok od roku více knih. Je tohle podle Vás skutečný problém? A jak vidíte budoucnost?

Když píšu pro noviny, jsem si vědom toho, že píšu pro starší čtenáře. Odhaduju, že průměrný věk těchto čtenářů je řekněme padesát. Včera na galavečeru byl průměrný věk taky nějakých pětačtyřicet, ne-li více.

Rozhodně si ale nemyslím, že by mladí lidé nečetli. Vždycky tu bude čtenářská obec, která bude číst romány, třebaže bude možná menší. Já osobně ale nejsem pesimista ohledně budoucnosti románu, přestože někteří lidé už léta tvrdí, že je tento žánr na ústupu.

„Prodej by neměl být jediným kritériem.“

A nevadí mi ani, že okruh čtenářů je malý, protože tak tomu bylo vždycky. Nikdy to nebylo masové médium. A ani nejsem přesvědčený o tom, že by román měl být masovým médiem. Je naprosto v pořádku, pokud si román přečte pouze dva tisíce čtenářů. Je to přirozeně smůla pro autora, protože za pět tisíc čtenářů by dostal mnohem víc peněz. Prodej by ale neměl být jediným kritériem. Umění není demokracie. Nemůžeme jednoduše zvolit, co je nejlepší.

Pro literaturu tu tedy nějaká budoucnost je. Ale co vzdělání?

Vzdělání by mohlo být problémem. Aby mohla pokračovat tradice románu, vzdělání je potřeba. Mně, který se vykašlal na střední v šestnácti, se to sice mluví, na druhou stranu jsem důkazem toho, že se člověk může vzdělávat sám. Pokud lidé přestanou číst a román se stane nadbytečným, můžou za to sami autoři, protože nenapsali knihy, které byly potřeba.

Lidé mají také svou zodpovědnost. Pokud je vzdělání tak špatné, pak by se měli učit sami. Vždycky můžete vinit někoho jiného, nějakou instituci nebo ekonomiku. Viňte předně sami sebe, to je mnohem zajímavější.

Zmiňuji to i v souvislosti s tím, že se u nás dlouhodobě připravuje vysokoškolská reforma, která vzdělání převádí na ekonomickou rovinu, na čemž zejména humanitní obory výrazně tratí. Všechno je vnímáno pouze v ekonomických číslech. Takhle by to ale být nemělo, co myslíte?

Naprosto souhlasím. Tohle je velmi nebezpečná situace. Nejsem rozhodně proti myšlence trhu, ale některé věci jako umění nebo vzdělání by neměly být trhu zcela podřízeny.

Je opravdu trochu paradoxní hovořit o nutnosti vzdělání s někým, kdo nedostudoval střední školu. Na druhou stranu to znamenalo, že jste se velmi záhy stal slavným. Tohle je nějaký tajný recept?

Tohle rozhodně není žádný tajný recept a ani nejde o to, že se mi něco povedlo. Chtěl jsem něco udělat. Rodiče očekávali, že vystuduji, bude ze mě vědec nebo někdo podobný, já jsem ale po téhle vytyčené cestě jít nechtěl. A to bylo rozhodnutí, na které jsem dodnes hrdý. Zkoušel jsem se stát hercem, ale to nevyšlo. Dělal jsem pár dalších věcí, vzdělával jsem se sám a potkal jsem řadu lidí. Tihle lidé mi důvěřovali, takže jsem měl i trochu štěstí, které je nejspíš vždycky potřeba. Není to ale žádný návod. Neexistuje jedna jediná správná cesta.

FOTO: Arnon Grunberg během autorského čtení

Arnon Grunberg během autorského čtení Zdroj: Archiv Festivalu spisovatelů, Foto: Petr Machan

Zdá se mi, jako by Váš život určily dvě zásadní změny. Tou první je logicky doba, kdy jste opustil školu, tou druhou chvíle, kdy vyšla Vaše první kniha, která se okamžitě stala velmi úspěšnou, dostal jste za ni literární ocenění a v neposlední řadě získal větší samostatnost. Je tomu tak? Mám pocit, že se to u Vás všechno seběhlo poměrně rychle. Spousta jiných lidí ve třiadvaceti letech nemá nejmenší ponětí o tom, co s nimi bude.

Přesně tak. Tohle byly dvě zásadní změny. Vždycky jsem měl v životě pocit, že nemám čas. Zdálo se mi, že umřu velmi mladý. To se sice nestalo, protože teď už je mi jednačtyřicet, ale tehdy jsem to tak vnímal. (pousmání)

A taky mi nepřijde, že by to přišlo nějak rychle. Tím, že jsem skončil školu v šestnácti, začal jsem žít velmi brzy. Založil jsem dokonce vlastní nakladatelství, ale z ekonomických důvodů jsem to musel vzdát. Když mi tedy tehdy vyšla má první kniha, nedokázal jsem se s tím úspěchem zcela ztotožnit. Vždycky jsem byl ohledně vlastního úspěchu skeptický, což považuji za velmi zdravé. Když začnete věřit ve vlastní úspěch, už jste ztraceni.

Když usedáte k další knize, s jakými cíli se dáváte do psaní? Většina spisovatelů prohlašuje, že se neustále snaží zlepšovat, což je takové klišé. Máte ještě nějaké další mety?

Předně se nechci opakovat. Vždycky se snažím přijít s něčím novým. Psát román je jako stavět dům. A já jako architekt se snažím zlepšovat a experimentovat s různými věcmi. Určitým způsobem je to řemeslo. Snažím se něco objevit během psaní samotného. Můžu mít nápad ohledně příběhu nebo postav, ale jakmile si sednu k psaní, mění se to. Není to tak, že bych měl celý příběh v hlavě a posadil se, abych jej pouze přenesl na papír.

Během promítání snímku Tirza jste se též zmínil, že některé nápady jste dostal až během pobytu v Namibii.

To je pravda. Moc rád dělám pro své romány výzkum. Je to něco, co mě coby autora hodně uspokojuje. Každý román píšu jinak, ty procesy se různí. Vždycky si ale dávám uzávěrky.

Také jsem se dočetl, že jste psal milostné dopisy pro jiné lidi.

To jsem dělal, když jsem se přestěhoval do New Yorku. Myslel jsem si, že je to poměrně dobrý nápad. Hodně lidem se líbilo, že píšu milostné dopisy. Nic moc jsem si tím ale nevydělal. Někteří mi poslali šek, pak nebyli spokojení, pro mě to bylo časově náročné a nenašel jsem nikoho dalšího, kdo by mi pomáhal, tak jsem to musel zabalit. Ten nápad se mi ale pořád líbí.

Nějaký čas jste používal pseudonym Marek van der Jagt. Co se s ním stalo?

Ten pseudonym, tenhle druhý chlapík, zemřel. Pseudonym jsem použil pro knihu Dějiny mé plešatosti z několikero důvodů. Chtěl jsem vědět, jak budou reagovat lidé na knihu, kterou jsem napsal, aniž by věděli, že je ode mě. Také tam byly některé věci s jedním redaktorem.

Za tu knihu jste dostal podruhé cenu Antona Wachtera pro nejlepší literární debut, čímž jste se logicky stal prvním vítězem, který ji obdržel dvakrát.

To bylo opravdu pěkné. A byl to velmi zajímavý experiment. Umožnilo mi to vyzkoušet si některé věci. Jenže pak lidé zjistili, že jsem to já, takže pseudonym ztratil svůj význam.

FOTO: Arnon Grunberg - Pozdrav čtenářům

Arnon Grunberg zdraví své české čtenáře

Arnon Grunberg (nar. 1971) je nizozemský prozaik žijící dlouhodobě v New Yorku. Proslavil se velmi záhy už svým prvním románem Modré pondělky (1994, č. Aurora, 1999), za nějž dostal nizozemskou literární cenu pro nejlepší debut. Tutéž cenu získal znovu za román Dějiny mé plešatosti (2000), který vydal pod dlouho utajovaným pseudonymem Marek van der Jagt. Jeho pozdější román Tirza (2006, č. Argo, 2009) byl zfilmován. Adaptace získala několik nizozemských filmových cen a byla Nizozemskem také vyslána do klání o Oscary.

Video v článku vytvořil pro PWF Petr Tomaides.

Ohodnoťte tento článek:
0
Právě čtete

Arnon Grunberg radí: Lidé by se měli vzdělávat sami