Arctic Monkeys. Čtyři drzí floutci s poďobanými obličeji a trademark nasrané kytarovky, platilo v letech 2002-2008. Rok 2009 rovná se Arctic Monkeys předhazující trhu třetí řadovku Humbug – bez uhrů, vlasatí, stále nasraní, ale přiučení pravidlům slušného chování. Začátek nové kapely? Možná. Té dospělejší.
Jako šestnáctiletému teenagerovi pro mě bylo velmi jednoduché propadnout debutu Whatever People Say I Am That‘s What I‘m Not. Už jen ten název by si generace do dvaceti let mohla tisknout na trička jako své heslo. „Jsem rebel, kterého okolí nechápe a štve mě celej svět,“ vzkazovali a youngsteři měli za co utrácet v HMV a podobných hudebních storech. Dvojka Favourite Worst Nightmare zčeřila vody už o něco méně, přesto podtrhla vše, za co bylo možné Arctic Monkeys milovat. Přijít se stejným konceptem potřetí, nebylo by třeba už ani tasit pero, voda by zůstala stát a média by s lehkým zívnutím a hodnocením okolo 80 % desku odmávla. Vývoj šel ale jiným směrem. Zpěvák Alex Turner si odskočil k side-projektu The Last Shadow Puppets a zpět do Arctic Monkeys přinesl nápady, které kapele v roce 2009 vlepují přízviska jako „vyzrálejší“, „upřímnější“ a „uvěřitelnější“.
Vývojová progrese. Tahle dvě slova po druhé desce nad kapelou čněla jako varovný prst Ježíše Krista v Ray-Banech. Kdyby si jich nevšimli, psala bych úplně jinou recenzi. Ano, Humbug je sice v rozporu s veškerým očekáváním fanoušků, ale sami vidíme, jak dnes dopadají kapely, které hudbu dělají pro ně.
Album spoléhá na to, že fanoušci Arctic Monkeys rostou a dospívají společně s kapelou. Že se jejich postoje a názory ubírají stejným směrem. A pokud ne, smůlu mají poslouchači, ne kapela. Deska má možná nejvíc zavádějící název v historii skupiny, protože opravdový humbuk je zde o polovinu menší než kdy předtím (a ať počítám, jak počítám, na staré časy se vzpomíná jen v Pretty Visitors). To však neznamená, že tam určitou dávku agresivity budete hledat marně. Na její vyjádření jdou chlap(c)i tentokrát jinudy než přes riffy. Všechno je osobnější, opracovanější, pestřejší a do uší se nám dostávají nejpomalejší songy jejich kariéry (Fire And The Thud).
Fanouškovská vesnice se nyní rozdělí na dva tábory, jedni budou ronit slzy a dovolávat se „starých Monkeys“ a druzí si budou slastně podupávat nohou a (po vzoru kapely) budou brát rapdishare útokem a stahovat staré desky Cream, Nicka Cavea a Queens Of The Stone Age. To, že je Humbug mnohem víc US než UK, padá z velké části na bedra právě Joshi Hommeovi z QOTSA, který desku produkoval. A co se týče druhého táboru fanoušků, tak ty možná zastihnete v padesáti letech se zastydlou pubertou.
Arctic Monkeys jdou proti proudu, kterým se po trvání dvou desek nechali milosrdně unášet. Ukazují, že jejich potenciál jim umožňuje jít daleko za hranice pouhého dělání bordelu. Stali se vypravěči svých postpubertálních snů a jejich názory mají od doby vzniku kapely nejjasnější kontury. Love it or leave it.
Arctic Monkeys – Humbug
Vydáno: 19. sprna 2009
Celkový čas: 39:01
Skladby: My Propeller, Crying Lightning, Dangerous Animals, Secret Door, Potion Approaching, Fire And The Thud, Cornerstone, Dance Little Liar, Pretty Visitors, The Jeweller’s Hands
Vydalo: Domino, Warner Bros., EMI
Hodnocení: 5*****
