Alois Jirásek: Lucerna. Hrdý mlynář musí splnit starou povinnost

Foto: Alois Jirásek
Alois Jirásek

Pohádková hra z roku 1905 patří ke klasickým dílům české dramatické tvorby. Ve hře inspirované Tylovými báchorkami se objevují lidové motivy, humorné prvky a vlastenectví.

FOTO: Lucerna (DS Jezírko)
Jiráskova Lucerna patří mezi neznámější česká dramata. Zdroj: Archiv DS Jezírko

Lucerna je pohádková hra o čtyřech dějstvích. V listopadu 1905 měla premiéru na prknech Národního divadla. Hlavním námětem dramatu je protiklad urozeného prostředí vrchnosti a světa prostých vesničanů. Mlynářovu podřízenost vůči vrchnosti symbolizuje stará lucerna.

Alois Jirásek se narodil roku 1851 v Hronově, zemřel v roce1930 v Praze. Patřil mezi hlavní představitele české prózy přelomu 19. a 20. století. Je autorem řady historických románů, povídek a divadelních her. Mezi jeho nejznámější díla patří romány F. L. Věk, Jan Hus, Jan Žižka či historická povídka Filozofská historie.

Ve mlýně bydlí mlynář Libor se svou babičkou a schovankou Haničkou. U mlýna žijí také dvě pohádkové bytosti, starý vodník Ivan a mladší Michal, který je tajně zamilovaný do Haničky. Nedaleko stojí stará památná lípa, která podle pověsti ukrývá poklad.

Správce panství se rozhodne získat Haničku a odvést si ji na zámek. Umane si také, že nechá porazit starou lípu. Tou dobou všichni v Lohovském panství očekávají návštěvu paní kněžny. Vrchní pošle do mlýna mušketýra s žádostí, aby mlynář a jeho schovanka přišli uvítat kněžnu. Mlynář je ale hrdý, on ani jeho schovanka se k uvítacímu ceremoniálu nepřidají.

Návštěva paní kněžny

Slavnostní projev pro paní kněžnu pronáší koktavý řečník. Vrchní si kněžně stěžuje, že ji mlynář odmítl přijít přivítat a pronést úvodní proslov. Kněžnu to zaujme a chce mlynáře poznat. Rozhodne se Liborův mlýn navštívit.

Foto: Alois Jirásek
Alois Jirásek se inspiroval Tylovými báchorkami. Zdroj: wikimedia.org.

Kněžna požaduje, aby ji Libor odvedl na starý zámeček. Mlynář už sice nemusí robotovat na panském, ale k vrchnosti ho váže stará povinnost. Ta praví, že musí doprovodit návštěvu ze zámku přes les a svítit ji na cestu lucernou.

Učitelský pomocník Zajíček by se chtěl s kněžnou setkat, protože si přeje, aby ho jmenovala učitelem, neboť by potřeboval získat peníze na svatbu se svou milou. Zajíček sepíše žádost a chce s místními muzikanty kněžně zahrát. Vydají se přes les na zámeček, ale zabloudí, když je vystraší hejkal, a Zajíček při tom svou žádost ztratí.

Cesta lesem

Během cesty lesem se spolu paní kněžna s Liborem sblíží. Kněžně se zamlouvá jeho odhodlanost, čestnost a hrdost. I mlynář postupně nachází v mladé kněžně zalíbení. Tou dobou se panští sluhové chystají porazit starou lípu a odvést Haničku na zámek. Hanička se zatím ukryje do staré lípy.

Když se o všem dozví mlynář, nejprve si myslí, že je to kněžnina léčka, ta se ale proti obvinění brání. Na důkaz své neviny zakáže pokácení lípy a rozhodne se, že rozbije mlynářovu lucernu, čímž ho zbaví jeho podřízenosti. Mlynář navíc objeví Zajíčkovu žádost, které kněžna vyhoví. Zajíček se tak může oženit se svou vyvolenou Dorničkou.

FOTO: Porčův vodní mlýn
Obyvatele mlýna váže k vrchnosti stará povinnost. Foto: Eva Chytková, TOPZINE.cz

Hra bývá někdy označována jako český Sen noci svatojánské. Jirásek svou hrou upozorňoval na to, že vrchnost by neměla zneužívat svého postavení, naopak by měla s obyčejnými lidmi jednat spravedlivě a moudře. V postavách kněžny a mlynáře postavil Jirásek do protikladu svět panský a lidový. Kněžna se projevuje jako spravedlivá panovnice, zachrání památnou lípu i Haničku a pomůže Zajíčkovi. Ve hře je důležitý symbol lucerny představující útisk prostého lidu. Stará lípa zase symbolizuje naději a sílu lidových tradic.

Kněžna (k vrchnímu a dvořanu): Již chápu, rozumím, co vy jste měli znát a neznali, neb znali a přece nešetrně rušili. Ten strom tu je city lidu, jeho úctou a věrností posvěcený. Nikdo se už ve zlé vůli už ani nedotkniž! Co jste hodlali, byla svévole, a mně jste jen zle posloužili. (K mlynáři, ukazujíc na lípu.) To vaše právo a právem zůstane. Hle, jak tuto lucernu rozbíjím a tím i na věčné časy ruším vaši poddanost, tak pravda je, že jsem o těch úkladech nic nevěděla. (Uhodí o zem lucernou, která se rozbije.)

Mlynář: Teď věřím, paní kněžno, a vděčně budu vzpomínat.
Kněžna (s trpkým úsměvem): A máte své štěstí –
Mlynář (chytne Haničku za ruku) Ano, jen s Haničkou budu šťastný.
Zajíček (zhluboka se ukláněje, nesměle se blíží). Jasnosti –
Kněžna: To snad je –
Mlynář: To je učitelský.
Zajíček (vpadne): Učitelský mládenec, prosím, anobrž dokonce na dvou školách spomocník, tj. byl, ale už není. Tady pan vrchní mne složil –
Kněžna: To abys mohl být ve městečku kantorem. Znám vaši suppliku.
Zajíček: O bože!
Kněžna: Zítra můžete hned nastoupit.
Zajíček: Ach, jasnosti! (Najednou si vzpomene.) Ale kasací –
Kněžna. Až sem zase někdy přijedu. (K vrchnímu.) Možná tudy do zámku? (Ukáže nalevo do popředí.)

Zdroj: FORST, V. a kol.: Lexikon české literatury. 2/I. H-J. Praha: Academia, 1993.

Líbí se vám tento článek? Podělte se o něj s ostatními

Simona Hencová
Autorka je redaktorkou rubriky Literatura na TOPZINE.cz. Vystudovala Jazykovou a literární kulturu na UHK. Nyní studuje Kulturní dějiny na Univerzitě v Pardubicích. Mezi její záliby patří tanec a divadlo.

Buďte první, kdo okomentuje tento článek!

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*