Allenových filmů a pařížských dortů není nikdy dost

Allenovy filmy jsou prostě lahůdka. Je to jako když jdete do cukrárny a mezi všemi dobrotami si vyberete svůj oblíbený zákusek – víte sice, jak bude chutnat, ale je tak dobrý, že vám nestojí za to zkoušet jakýkoliv jiný.

Woody Allen

Stejně tak se můžete spolehnout na Allenovy snímky – drží se v kolejích sice předvídatelného, ale také vyrovnaného stylu. A že by mu zůstalo něco svaté? Rozhodně ne politika, filosofie ani náboženství. Připočtěte obraz antihrdiny, který sice nevládne železnou pěstí, ale sílou slova – to je zbraň sice mocná, zato často selhávající, s čímž je ale hrdina stoicky smířený.

Allen často vychází z cizí tvorby, inspirací jsou mu například existenciální filosofové nebo ruští klasičtí autoři. Každý příběh přitom dovede do absurdních rozměrů allenovského humoru, přičemž jejich rozuzlení je pečlivě rozpitváno, a tím často i přivedeno k výslednému paradoxu. Většinou nenacházíme budované napětí, zato budovanou nadsázkou děj přímo překypuje; autor se evidentně baví tím, jak až daleko je schopen ve své absurditě dojít.

Máme ale dobrý důvod si myslet, že všechen ten humor, rouhání a otázky kolem boha, sexu, vztahů, holocaustu, víry nebo nevěry jsou pro autora zásadní. Možná lehce pohrdá formou, ale ne obsahem – otázky klade zas a znovu v různých obměnách, což si ale může s klidem dovolit, protože Allen je výjimkou, u které je i opakovaný vtip vtipem.

Ovšem kdo nemá páru o základních filosofických pojmech, Freudově nauce a ruské literatuře, pobaví se jen polovičně. Je to ale přijatelná daň pro ty, kdo chtějí nahlédnout do neurózami všeho druhu ztrápeného autorova nitra a nechat se bavit jeho přehlubokými myšlenkami.