5 fotek 
Jmenuji se … a jsem alkoholik, potažmo alkoholička. Příběh se různí, avšak poslední věta celého příběhu dost často zůstává stejná. A dost často právě taková. Bývala jsem často sama, býval jsem často sám, partner odešel. Nepamatuji si nic, když mě našli, když se mi rozhodli pomoct, nebyla jsem schopna či schopen rozpoznat své blízké.
Foto: Martin Koubek, Topzine.cz
Opilost má hned několik stupňů a bez nadsázky se dá tvrdit, že každý někdy v životě vstoupil do lehčího či těžšího stupně, ať už se jedná o vypití jedné nebo dvou sklenek spojených především se společenskou událostí, nebo nezřízená konzumace spojená s účastí na večírku, narozeninách a bůh ví kde ještě.
Známe to všichni, ti šťastnější jen ze zkušeností nebo vyprávění jiných – začíná to sklenkou, úsměvy, spokojený mírně blazeovaný výraz, pocit sebejistoty a absence myšlenek na předchozí starosti. Následuje nekritický přístup, jistá dávka netaktnosti, zvýšený hlas a někdy také zpěv. A v poslední fázi, nebo spíše tažení, přichází únava, ospalost, zvracení. A ráno. Ejhle.
Zdroj: Tereza Ticháčková, Topzine.cz
Pokud se takováto ejhle opakují vícekrát, než je naše hlava schopná zvládnout, nastává problém. A jak se takový problém zvaný začínající nebo už postupující závislost na alkoholu projevuje? Existují celé desítky příznaků, které nás mají varovat – ano, je tu problém! Tajné pití, racionalizace požívání alkoholu, neschopnost kontrolovat množství, zanedbání jídla, nedefinovatelné úzkosti… A další více čí méně závažná varování.
Představme si, že za situaci v předchozích dvou odstavcích dosadíme konkrétní postavičku, na jméně nezáleží, říkejme mu třeba Jan. Jan pil rád, alkohol mu pomáhal zbavit se stresu, dodával mu sebevědomí a pomáhal zapomenout na palčivé otázky. Brzy mu však lidově řečeno přerostl přes hlavu.
Pije často, v poslední době denně, není schopen krotit množství, pije v hospodě s novými přáteli, se starými už se nestýká. Jeho žena pracuje, vychovávají společně jedno dítě. Náhle přichází další ejhle – Jan přichází o práci. Nyní už nic nebrání tomu, aby Honza mohl prosedět celý den doma. Ráno vstane, snídaně, pivo, televize, k večeru návštěva hospody, pár piv, možná panák anebo víc. Návrat v noci. Netrvá dlouho a stává se skutečně závislým na alkoholu.
Zdroj: Tereza Ticháčková, Topzine.cz
Až jednou, během zvlášť povedeného tahu, se Jan alkoholem přiotráví. V poslední komatózní fázi, která tvoří jakýsi závěr otravy, ztrácí vědomí, zvrací. Honza ví, že je zle. Ráno je příšernější než jindy, přátelé popisují, jak ležel na zemi a třásl se. I žena je vyděšená, v živé paměti má okamžiky, kdy Jan začíná být agresivní, křičí, žárlí kvůli zbytečnostem.
Sám Honza je schopen si po čase přiznat – takhle to dál nejde. A rozhodne se, za mohutné podpory své ženy i přátel, kteří jej neodvrhli, léčit. Jako jeden z mála dospěl k tomu rozhodnutí sám. Rozhodl se zkrátka nedbat na strach z toho, jak léčba vypadá, jak probíhá, a jít do toho po hlavě.
Možná právě ze strachu z toho, co by jej v případné léčebně čekalo, zkouší nejdřív léčbu ambulantní. Součástí takové léčby je psychoterapie, ale také léky – léky, jako je například Antabus, které potlačují chuť na alkohol. Na další léky potlačující chuť nebo jinak pomáhající v léčení, ReVia nebo Campral, se u nás doplácí do tisíce korun. I to je možná důvod, proč se zmenšuje počet těch, kteří chtějí využít aspoň ambulantní léčby.
Zdroj: Tereza Ticháčková, Topzine.cz
Další možností léčby je společnost zvaná Anonymní alkoholici, jedná se o společnost lidí, kteří sobě navzájem sdělují zkušenosti s alkoholem, vychází si vstříc a navzájem si pomáhají. Nejedná se o žádnou sektu či náboženskou organizaci. Je to pouze společnost, jejíž jedinou podmínkou pro přijetí je přestat pít. Ono přestat pít znamená podstatně zlepšit jak fyzické, tak psychické dispozice pro další život. Kdo by nechtěl mít nad sebou plnou kontrolu, pamatovat si každý okamžik svého života, mít sebedůvěru, nadhled …
