4 fotky 
Rámcový román Vznešenost a bída vojenského života (1835) je vzpomínkou romantického básníka Alfreda de Vigny na jeho vojenskou kariéru trvající přes deset let. Jeho filozofický pohled na celou armádu nutí člověka k zamyšlení.
Portrét Alfreda de Vigny. Zdroj: wikimedia.org
Pět let po ukončení vlastní vojenské služby sepsal Alfred de Vigny soubor povídek týkajících se vojenského života. Za své vojenské kariéry se nikdy nezúčastnil žádné významné bitvy, ale lidé, které potkal a se kterými se bavil ano. Právě o nich vypráví ve své knize.
Alfred de Vigny (1797–1863) byl francouzský romantický básník, spisovatel a dramatik. Jeho tvorba je spíše filozofického rázu, čímž se liší od ostatních typicky romantických autorů.
Vznešenost a bída vojenského života je souborem povídek zasazených do románového rámce. Kniha je rozdělena na tři části. Každá část se týká jedné osoby a jejího příběhu. První kniha nese název Lauretta aneb Červená pečeť, druhá kniha se jmenuje Večerní táčky de Vincennes, a třetí Život a smrt kapitána Renauda aneb Rákoska.
Lauretta aneb Červená pečeť
Tento příběh zažil Alfred de Vigny ve svých sedmnácti letech, kdy potkal starého vojáka při jedné ze svých vojenských cest. De Vigny cestoval se starcem, a ten mu začal vyprávět svůj příběh.
Když byl mladší, byl kapitánem na lodi, jež převážela deportované. Jednoho dne na palubu přišel deportovaný mladík se svou mladičkou manželkou Lorettou. Při přijetí zajatců na loď dostal kapitán dopis s velkou červenou pečetí, který měl otevřít až po určité době.
Tak jsme tam všichni zírali na ten dopis, jako kdybychom čekali, že k nám promluví. Na mne udělalo největší dojem, že ve slunci, které prosvítalo okénkem a osvětlovalo sklo hodin, připomínala velká červená pečeť, spolu s těmi menšími, tvář v ohni.
(De VIGNY, Alfred: Vznešenost a bída vojenského života. Praha: Odeon, 1986.)
Během plavby se s manželskou dvojicí sblížil a začal je mít rád jako vlastní děti. Když však nadešel čas, musel otevřít obálku a přečíst si, co v dopise stojí. Zjistil, že je v něm rozkaz, podle kterého musí mladíka na lodi zabít.
Příběh Loretta se odehrává na moři, Zdroj: sxc.hu
Kapitán (ač s rozervaným srdcem a neskutečným smutkem) tak učinil. Loretta vše viděla a z toho pohledu utrpěla šok a zbláznila se. Kapitán si ji pak vzal do opatrovnictví a až do konce svých dnů se o ni staral. Vezl ji s sebou, i když vyprávěl svůj příběh mladému de Vigny.
Nejlepší prozaické dílo
Čtenáře určitě napadne, proč se kapitán rozkazu nevzepřel a neodmítl uposlechnout. On tak však vůbec neuvažoval. Byl vychován k absolutní poslušnosti, vždy a všude, navzdory vlastnímu srdci. Zde můžeme vidět hrůzné rysy odlidštění vojáka, který je vlastně jen součástí mechanismu. Tragédie tak nespočívá ani tak v okolnostech, ale spíše v psychologii hrdiny. Toto dílo je považováno za jeho nejlepší prozaický kus.
Večerní táčky ve Vincennes
V této povídce je de Vigny s vojenskou posádkou ve Vincennes. Příběh se odehrává za doby francouzské Restaurace, neboli znovunastolení monarchie. Šikovatel procházel sklady se střelným prachem, protože další den měla přijet kontrola a chtěl mít všechno v pořádku. Už se pomalu stmívalo a on nestihl zkontrolovat všechny sklady, ale v noci bylo přísně zakázáno se ke skladům přibližovat. Tak to tedy nechal být.
V zápletce příběhu nesmí chybět láska
De Vigny a jeho společník v noci uslyšeli zpěv z šikovatelova domu, a tak se k němu šli podívat. Hrál a zpíval se svou dcerou a svým zetěm. Po krásném koncertu šikovatel oběma vyprávěl o tom, jak se vlastně stal vojákem a jak se dostal až sem.
Další příběh v příběhu
Samozřejmě v příběhu nechyběla láska k ženě, kvůli níž se dal na vojnu, aby si vydělal dost peněz a mohli se vzít. Přání si splnil. Jeho milovaná manželka však zemřela, a tak se vrátil zpátky k armádě.
K ránu de Vignyho vzbudil výbuch. Šikovatelovi to nedalo a v noci se vypravil zkontrolovat sklady, které přes den nestihl projít. Bohužel se mu to vymstilo, protože jeden celý sklad se vzňal a vylétl do povětří spolu s šikovatelem. Jeho pokorná rezignace a jeho naivní víra a smysl pro povinnost je protikladem autorovy skepse a vnitřní rozervanosti i ctižádosti mladých důstojníků.
Život a smrt kapitána Renauda
V dalším příběhu potkal Alfred de Vigny během francouzské revoluce v roce 1830 v Paříži svého známého, kapitána Renauda. Tu noc byl všude klid a tak se spolu ti dva procházeli a Renaud se rozhodl povyprávět de Vignymu svůj životní příběh.
De Vigny potkává Renauda během červencové revoluce
Renaud se dostal do armády kvůli svému otci, jenž byl také v armádě. Napoleon jeho otci slíbil, že se o Renauda postará. Renaud jako mladý ctižádostivý voják nadšeně přijal vojenskou službu, protože již od mládí byl okouzlen Napoleonovou osobností. Při své službě se dostal i přímo k Bonapartovi jako jeho stráž. Jednou se mu dokonce podařilo odhalit pravou Napoleonovu povahu, když se nedopatřením musel schovat v pokoji za závěs a vyposlechl tak jeho rozhovor s papežem.
Poté byl Renaud převelen na moře, ale loď, na které cestoval, zničili Angličané a Renaud tak upadl do zajetí. Měl však štěstí, protože lodi velel kapitán Collingwood, který znal vojákova otce.
Rákoska
Renaud musel zůstat na moři několik let, než se Collingwoodovi podařila vyjednat výměna zajatců. Když se vrátil do Francie, v roce 1814, byl pověřen dalším úkolem. Měli s dalšími vojáky zaútočit na Remeš, kterou obsadili Rusové.
Rozhodli se podniknout útok v noci. Rusy měli zabít bodáky, aby nezpůsobili příliš hluku. Při této akci Renaud zabil čtrnáctiletého chlapce. Otec chlapce vojáka praštil do hlavy a rozsekl mu čelo, ale nezabil ho, protože sám zemřel rukou jiného Francouze. Od té doby nevzal Renaud do ruky jinou zbraň než rákosku.
Tehdy si Renaud uvědomil, že je jen tenká hranice mezi pojmy voják a vrah. Po tomto zážitku odešel z armády, ale na stará kolena se zase vrátil. Po dovyprávění příběhu se oba známí rozloučili a odešli.
Válka, doba nemilosrdného boje
De Vigny se pak dozvěděl, že Renauda střelilo do nohy nějaké dítě na ulici. Nohu mu museli amputovat, ale do rány se mu dostala infekce. Proto nechal Renaud pro de Vignyho poslat, aby se s ním rozloučil. Nakonec zemřel.
Renaudovo prozření
Kapitán Renaud během svého života prozřel. Nejdříve odhalil nicotnost touhy oddat se vůli a ctižádosti jednoho člověka, Napoleona. Poté přestal chápat válku jako otázku dobrodružství a ctižádosti a zamýšlel se nad občanskými city.
Nakonec vystřízlivěl i z víry ve válku jako službu vlasti, když při napadení ruské hlídky zabil čtrnáctiletého chlapce svou zbraní. Renaud rezignoval na úspěchy a povýšení, kterého se mu stejně nikdy nedostalo, a naučil se nenávidět válku, kterou přitom dále vedl.
Filozofická zamyšlení
Před každou částí je krátká předmluva, ve které se autor nad něčím zamýšlí. Obecně je to zamyšlení nad posláním moderní armády. Odhaluje nejhlubší rozpor v absurdním postavení armády v době, kdy voják není občanem, a přestal vnímat smysl své vojenské povinnosti.
„Je to tělo oddělené od velkého těla národa a připomíná tělo dítěte; protože pokulhává v inteligenci a je mu zakázáno dospět. Jakmile neválčí, mění se moderní armáda v jakési četnictvo. Stydí se za sebe a neví, co dělá, ani jaká je. Neustále si klade otázku, zda je otrokyní státu nebo jeho královnou. Toto tělo všude hledá svou duši a nikde ji nenachází.“
Vignyho hrdinové jsou trochu odlišní od klasických romantických hrdinů. Nebojují proto, aby se něco změnilo, ale proto, aby splnili svou mravní povinnost a aby zapomněli na to, co autorovi připadá nezměnitelné. Autor tvrdí, že „lidé jsou vždy a všude pouhými slabými bytostmi, více nebo méně zmítanými a znetvořenými svým osudem a jen nejsilnější a nejlepší se proti němu pozvednou.“ Právě pro tento přístup byl velmi oblíbený u existencionalistů.
Zdroj: De VIGNY, Alfred: Vznešenost a bída vojenského života. Praha: Odeon, 1986.
